Život

V životě jsi mnohokrát zemřel. Jak se to stalo?

Jsem již 25 let. Za posledních 7 let umírali velmi blízcí lidé. Zdá se, že jakmile se víceméně začnete vzpamatovávat, udeří opět další rána. Od té poslední. Minulý rok jsem s rozdílem přesně jednoho dne přišla o dvě babičky (nebyly to moje rodina, ale velmi, velmi blízcí, jedna byla v té době ještě blíž než moje matka). Pořád nemůžu přijít k rozumu, zvlášť když na ulici potkávám podobné babičky. Uplynul rok a půl, moje teta (rakovina) umírá. Po 2 týdnech se stane nejstrašnější a nejstrašnější událost v mém životě – požár, můj táta a babička zemřou. Moji rodiče jsou 9 let rozvedení, žiji v jiném městě, ale mluvil jsem s nimi každý den a jak často jsem mohl, jezdil jsem je navštívit. Té noci mi táta volal, ale když jsem zavolal zpět, nebral to. Požár už v té době zřejmě začal. Opravdu si vyčítám, že jsem s ním nikdy nepromluvila, že jsem tam celou tu dobu nebyla. Slovy nelze popsat to, co teď cítím. Jedna věc, kterou mohu říci s jistotou, je, že nikdy to nebylo tak špatné. Došlo k obrovskému přecenění hodnot. Vše, co se dříve zdálo důležité, nyní nemá žádný význam. Nevím, jak a proč dál žít. Žiji se svým přítelem 6 let, ale nikdy to z různých důvodů nedospělo k manželství. Teď od něj velmi často slýchám výčitky na mě (že jsem se změnil, že už nejsem jako dřív.. že jsem neustále smutný, i když se usmívám, a že jsem unavený z neustálého pláče) Chápu ho, že to nepotřebuje, že je snazší, když je poblíž hodná, krásná dívka. Po 9 dnech mě požádal, abych se rozešel. Pro mě to byla další rána. Několik dní jsme spolu nemluvili, ale nikdy jsme se nerozešli. Necítím od něj vůbec žádnou podporu. Říká, že neví, jak mi pomoci. Také se začal bát o své rodiče (jsou 1500 km od nás) a teď se k nim chce přestěhovat. Je pro mě velmi těžké tam být, protože všechno kolem (město) mi připomíná mého otce. Snažil jsem se trochu obnovit dům svého otce, ale všechny pokusy byly neúspěšné. Moje matka, bratr a manžel ze zákona neustále opakují, že je to všechno zbytečné a já se musím se vším smířit a jít dál. Že se to děje, a nečekali, že budu k otci tak připoutaný. Máma dokonce žárlí, že mé myšlenky jsou jen o tomhle. Před méně než 2 měsíci jsem měl vše, co jsem potřeboval, abych byl šťastný. A teď mi jen vzali nejbližší lidi. Nezůstalo nic, žádní oni, žádné jejich věci, žádný domov, nic, jen vzpomínky a fotografie.. Stále mám dluhy (za pohřby atd.), které mi nikdo nechce a nemůže pomoci splatit. Manžel říkal, že to hasit nehodlá, že je to moje a já si s tím musím poradit sama. Můj bratr nepracuje, matka má svůj vlastní život, vlastní půjčky atd. Chápu je, vůbec jim to nevyčítám, sám se snažím vydělávat, ale nevím, jak dlouho to teď bude trvat. Zůstal dům, který je akorát k demolici, někdo se do něj neustále snaží dostat, já jsem z jiného města a nemůžu všechno takhle ovládat. Ale také nemohu prodat tento dům (bez ohledu na částku), protože je to krabice, to je vše, co z nich zbylo. Chápu, že to nemůže pokračovat a že s tím bude potřeba něco udělat, ale je to neuvěřitelně těžké. Je mi ze všeho moc špatně, chci, aby mě všichni nechali na pokoji. S manželem jsme se při jedné hádce začali neustále hádat, vinil mě z jejich smrti; Druhý den se omluvil, ale na tato slova nikdy nezapomenu. Vyčítám si spoustu věcí, ale proč od něj není žádná podpora, žádná podpora.. Přátelé pořád říkají, že mají pocit, že se trápím a že kromě mě nikdo nic nepotřebuje. Možná je to tak. Obecně se nebudu divit, když se letos stane něco jiného. Řekni mi, co dělám špatně?

  • Několikrát jsem udeřil svého milovaného chlapa, jak dál? (2 odpovědi)
  • Jak dál po smrti blízkého? (2 odpovědi)
  • Jak žít dál po smrti manžela? (1 odpověď)
Zajímavé:  5 nejčastějších mýtů o géniích a géniovi.

Borisová Olga Evgenievna

Každý z nás mnohokrát zemřel

Anubis se podíval na vodu ve džbánu. Jeho oči se nehýbaly. Viděl v něm spoustu svých nových služebníků, brzy, velmi brzy doplní pole Smutku. Pokřiveně se usmál. Křičeli, sténali, plakali. Bylo mu to jedno. Přesně tak – je jim to fuk. dostali, co si zaslouží. a o co celý život usilovali.

„Jsou moje,“ řekl si pro sebe, „a s rozmachem rozbil džbán o kamennou podlahu.
Jak byl rád, jeho radost prostě neznala mezí. Porod proběhl dobře a už několik měsíců si tento pocit užívá. Nesmírný pocit otcovství..
Podíval se na dva páry očí.. Tak drahý a tak vzdálený. Znovu se do těch očí podíval a rozhodl se. Nezajímá mě Mistr – řekne jí všechno.

Když odcházel z domu, plakal. Už zemřel..

Stařík mlčky sbíral drobky chleba ze stolu a pečlivě otřel stůl – zbytky večeře (stroužky chleba) mu zůstaly v dlani. Tajně si to dal do úst a začal rychle žvýkat.. Podíval se na ni, na svou dceru a usmál se. Byla jí velmi podobná. Přesněji její úplná kopie. V očích se mu objevily slzy, ale nikdo to neviděl.

Od smrti její matky uplynulo mnoho let, ale vzpomínka na ni zůstává živá. V dívce žije. Vzpomněl si na ten rozhovor.

Zvuk jeho divokého smíchu a psího kašle se rozlil po vysoké síni a rozlehl se zpět. Psí škleb a kašel (podobně jako smích) vypovídaly o jeho dobré náladě.. Smích utichl. Jen ozvěna ho připomněla..

– Udělal jsem všechno, jak jsem řekl. Potřebuji vaši dceru nebo manželku. Vyberte si. Někdo musí jít ke mně, do polí Smutku. Ale někdo sám. Jak jsme se dohodli. Neporuším slovo.
„Vezmi si mě,“ prosil ON.
Sálem opět proletěl výbuch divokého smíchu a vrátil se s ozvěnou bubnu.
„Už jsi můj, víš?“ Každý z vás smrtelníků zemře a skončí se mnou v polích Smutku. Pokaždé, když pro sebe něco požádáte, skončíte u mě.
Ale pamatuješ si, proč jsem k tobě přišel? A o co jsi mě tehdy žádal? – ten úsměv byl prostě nesnesitelný – a na čem jsme se shodli?
„Ano,“ sklonil hlavu, „pamatuji se.“ Ale..
– Žádná „ALE“. Nehádají se se mnou, smrtelníku,“ přinutil HO další výbuch smíchu na kolena. – to je lepší. Každý z vás má na výběr a udělali jste to. Dal jsem ti čas užívat si života. Souhlasil jsi, že mi budeš sloužit pod podmínkou, že jeden z nich půjde na moje pole. Chci vám připomenout, že oba museli odejít. Teď mluvte.
Mluvte – kdo?

Zajímavé:  10 mýtů o charitě.

Střepy džbánu rozházené po podlaze. Jak tvrdohlaví a zvláštní jsou tito smrtelníci.
Anubis zvedl úlomek a začal ho zblízka zkoumat. Vzal to do dlaně. Sevřel ji v pěst a vysypal prach. Ale tohle nebyla JEHO volba. Vzal další úlomek a znovu mu spadl prach z pěsti. Byla to JEJÍ volba. Prach.
Ano, jsou slabí a bezmocní. Ale on je obdivoval.

Když se dveře otevřely, starý muž byl jednoduše zaskočen. Okamžitě ho poznal.
-Přišel jsi pro ni?
– Ne, starče, přišel jsem k TEBE.
– Udělal jsem všechno. Všechno, co jsi chtěl. Jsem připraven jít s tebou.
„Ne.. ještě to nepotřebuji,“ podíval se mu upřeně do očí, „řekni mi, proč jsi tehdy souhlasil s JEJÍ volbou?“
– Není možné, aby to bohové pochopili?
„Nebuď drzý a nezkoušej moji trpělivost, otroku.“
„Dobře. řeknu. Můžete nám vzít všechno. Dokonce i naše životy, ale naši paměť, naše myšlenky – nikdy,“ starý muž nesklonil zrak.
Ve vzduchu viselo těžké ticho.
Anubis vstal.
– Zítra ji uvidíš.
Již u dveří se zastavil a znovu se podíval na starého muže.

– Jsou moje.. Pořád budou moje..

© Copyright: Vladimir Garmash, 2009
Osvědčení o zveřejnění č. 209062300901
Recenze

Mráz na kůži. A dcera, která neexistuje. a bolest, která zůstává. A ti, co odešli

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button