10 ruských filmů 90. let, které jste možná přehlédli

Princezny, omezovači, Strugackij a Kurjokhin. 10 nedoceněných filmů 90. let

Od poloviny 80. let perestrojky se ruská kinematografie vrhla do „černuchy“ s průkopnickým nadšením a vymanila se z desetiletí socialistického optimismu. Devadesátá léta to jen umocnila, navíc na plátno odevšad lezly nahé ženy. I slavní režiséři si nevěděli rady s rychlými změnami ve společnosti a novou módou a natáčeli daleko od nejlepších filmů. Například v roce 1993 vydala Karen Shakhnazarov téměř historickou mystiku „Dreams“, volnou fantazii na téma ňader umělkyně Amálie Mordvinové. Situaci nezlepšily ani haléřové rozpočty, často vydávané některými levicovými společnostmi na praní špinavých peněz.

The Time of Troubles působil jako plnohodnotný spoluautor režisérů, zůstal v každém „špinavém“ snímku, který se k nám dostal v téměř nesledovatelné podobě. Perestrojka a poperestrojka se ale kinematografie neomezuje jen na sexploitaci, válku gangů a nářky nad tím, jak všichni jdeme do pekla. Natočili jsme spoustu dobrých, zajímavých a kvalitních filmů. Něco zůstalo nepovšimnuto vedle odvážnějších, nahějších a odvážnějších maleb. Přinášíme na světlo nedoceněné filmy 90. let, které má smysl sledovat už nyní.

„Rock and Roll pro princezny“ (1990)

V jednom pohádkovém stavu se král unaví infantilností svého jediného syna a rozhodne se uchýlit k osvědčené metodě nuceného dospívání – sňatku. S pomocí palácové čarodějky je pro uchazeče pořádán turnaj, který láká soutěžící princezny. Tady je ruská kráska s kosou (doslova s ​​kosou, ráda seká) a elegantní slečna na jehlových podpatcích a feministická ikona svého království, která cválá, střílí a bojuje s meči. Někdo vyhraje a někdo také neprohraje.

Nyní tato hudební pohádková komedie vypadá jako encyklopedie všech ruských trendů počátku 90. let – od soukromého podnikání po soutěže krásy a legíny. Skladatel David Tukhmanov, který začal získávat ceny a tituly již v 70. letech, napsal pro film mnoho zvučných hitů a jednu melodii, díky které si „Rock and Roll“ můžeme pamatovat jako krásný daleko. Film navíc potvrzuje existenci herečky Anny Demjanenko v přirozenosti – bez tohoto důkazu by se dalo rozhodnout, že se prostě zhmotnila speciálně pro natáčení „Mistra dekoratér“ a pak se rozplynula v dekadentní petrohradské mlze.

„Pokušení B.“ (1990)

Spisovatel Snegirev se prostřednictvím svého podivného souseda zaplete do nepravděpodobného příběhu s jistým léčivým elixírem. Běžný den nestihne skončit, když se realita rozdvojí: ze známých lidí se stanou členové sekty nesmrtelných, jejíž tajemství může znát jen pět lidí. A náhodou jich bylo šest.

Tady je, turborealismus, nastolený bratry Strugackými, kteří napsali filmový scénář podle jejich románu „Chromý osud“. Tam, kde Robert Zemeckis natočil výstřední komedii „Smrt se jí stává“ z tématu nesmrtelnosti a i Karel Čapek v „Léku Makropulos“ poněkud skromně pojednával o tom, zda má cenu žít věčně, jdou nejdál tuzemští autoři science fiction. Hrdinovi i divákům vysypou na hlavu pytel zatracených otázek, z nichž morálka není zdaleka první, a samozřejmě nedávají odpovědi. Ze vší brilantnosti herectví je okouzlující především pekelný Oleg Borisov se svými znuděnými intonacemi: „Princi, ptal jsem se tě. No, kam teď dáme tu mrtvolu?“ Odečteme-li „Stalkera“ jako primárně Tarkovského autorský projekt, můžeme „Pokušení“ s klidem považovat za nejlepší filmovou adaptaci Strugackých vůbec.

„Liberty Sisters“ (1990)

Dvojčata Vera a Lyuba se učí na švadleny a kazí si věci svým „právě teď“ a „no, co?“ jemné tváře bohyní stříbrného věku. Etablovaný fotograf Serge pozve své sestry, aby se staly modelkami, a zároveň se rozhodne zbavit holčičky jejich zvyků. Nově vyražený profesor Higgins uvádí své studenty do světa, kde na ně čekají módní muži a další pokušení. Jedna se neúspěšně zamiluje a pokusí se spáchat sebevraždu, druhá jí pomůže pomocí čarodějnictví.

Mystika, aktivně ovládaná v návaznosti na Kašpirovského, Junu a léčitele a jasnovidce cestující po celé zemi, nabývala v ruské kinematografii 90. let téměř vždy absurdních podob. Ale ne v tomto filmu podle scénáře spisovatelky Ljudmily Ulitské. Vesnické čarodějnictví zde skáče z plátna s podivnou a strašlivou silou, prosycenou temnými vodami symbolistických spisovatelů. Ale i bez jakékoli magie jsou „Sestry“ cenné pro účast hereček Olgy a Eleny Suchilových, které se nikde jinde neobjevily. Jejich těžké pohledy pod vypouklými středověkými čely a zarputilými, napůl dětinskými ústy nám připomínají, proč lidé kdysi přišli s detailním záběrem: zastav se, moment, jsi krásná, teď si to vezměme znovu.

„Pasti osamělého muže“ (1990)

Daniel, znepokojený zmizením své ženy, kontaktuje policii. Nebylo však třeba se obávat: místní kněz brzy přivedl marnotratnou manželku zpět za ruku. Oběsí se manželovi kolem krku a všechno by bylo v pořádku, ale Daniel ji jako svou manželku nepoznává. Tento nový je hezká, neklidná brunetka a jeho byla „bělavá, velká věc, s volantem místo nosu“. Přineste to zpět!

Jedna z ironických detektivek Roberta Thomase se zde již dříve natáčela. Výsledkem byl velmi zábavný film „Hledej ženu“. „The Trap“ není o nic horší a má také příjemné obsazení. Jurij Jakovlev v roli policejního komisaře mluví nosem jako Francouz, Nikolaj Karachencev v roli bezútěšného manžela lomí rukama jako Ital a Veniamin Smekhov překvapuje netypickou sutanou nosatého kúra. Mezerozubý Innokenty Smoktunovsky v hadrech bezdomovce vnáší do této veselé frašky s nečekaným detektivním koncem dávku surrealismu. Na pochmurná 90. léta nezvykle prosluněný film, který je příjemné recenzovat i s vědomím, kdo koho zabil.

„Kix“ (1991)

Hvězdná zpěvačka se promění v naprostého závislého na heroinu. Její producent najde na podobné soutěži nejasně podobnou dívku a vezme ji do hlavního města, aby z provinčního kadeřníka vyrobila krásnou dámu a provedla substituční trik. Vzhledem k tomu, že výskyt dopplegangera obvykle znamená smrt hrdiny, je hned od začátku jasné, že jedna z žen bude muset zemřít.

V 90. letech bylo na obrazovce ještě více drog než erotiky. Ale „Kicks“ nespadá do kýčovitého heroinového thrilleru, ale spíše zůstává v té temné zóně existenciální slepé uličky, kde se toulaly postavy v Hitchcockově „Vertigo“. Velkou zásluhu na tom mají herci: Evdokia Germanova, která k dokonalosti vypilovala image ženy na pokraji nervového zhroucení, a Alexander Pankratov-Chernov, který si v té hladové filmové době nejen ve filmu „Ženy“ blýskl mefistofelským knírem. Lidový vokál Inny Zhelannaya, zpívající pro hrdinku, se kupodivu hodí k moskevskému neo-noiru, kde je pořád sníh, někdo za zdí rozbíjí sklo jako čokoládu v ruce a živí ještě závidí mrtvým.

„Noční zábava“ (1991)

Postarší saxofonista, který se fláká v restauraci a zůstává srdcem stylových 50. let, se po večerech baví voláním na neznámá čísla. Jednoho dne dostane pozvání na návštěvu. Když dorazí, objeví slušnou „chýši“ a krásnou mladou „dámu“ uprostřed rodinných rozpaků: matka zavolala svého milence do domu, když byl otec pryč, a objevila její dceru. Slečna se snaží domluvit expoziční sezení s pomocí náhodného známého. Noční žert se změní v účast na tragédii.

O dramatické složce filmu se dá mluvit dlouho, protože scénář Viktora Merežka nám umožňuje mluvit o osudu „malého človíčka“, který se od ruských klasiků 19. století nezlepšil, a o krizi jakéhokoli věku na výběr. Pravdou ale je, že se jedná o filmovou adaptaci vtipu „můj manžel přijel ze služební cesty“, byť ne vulgární, ne hloupá a ozdobená vtipnými dialogy. Herci ze staré školy pozdvihují obraz o několik řádů výše: Albert Filozov, Valentin Gaft a Irina Alferova. A abych byl úplně upřímný, jsou zde dvě hlavní postavy: Evgeny Evstigneev, který hraje svou labutí píseň, a saxofon.

„Piči krve“ (1992)

Kolem roku 1841. Mladý důstojník a hrdina Kavkazu Runevskij potká na plese krásného sirotka a psychopata, který z prahu prohlásí, že mu připadá zvláštní, jak je tu dnes tolik ghúlů. Runevskij dá zdvořile najevo, že to nejsou jeho problémy, a zaplete se do dvoření se sirotkovi. Brzy se ale ukáže, že ghúlové skutečně existují a nevinná kráska čelí strašlivému nebezpečí ze strany vlastní babičky a její ďábelské družiny.

Solidní adaptace gotického příběhu Alexeje Tolstého „Ghoul“ je natočena jako horor ze staré školy o upírech: zlověstná bouřka, úplněk, černé kočky a bledé panny, které někdy podle zákonů nové doby ukazují svá prsa. . Stará generace se drží dobře: Marina Vladi v roli babičky vyzařuje krásu mladých hereček, Donatas Banionis vkusně smeká a cvaká zuby. Andrei Sokolov vypadal lépe jako major v Malé Věře než jako aristokrat ve fraku. Jak napsal Zhvanetsky o potížích v kinematografii: „Aristokracie se v Petrohradě ještě nerozvíjí. Pokud hrdina jen sedí, je to v pořádku, ale jakmile otevře ústa, ještě se nehýbe.“ Nedostatky a určitou letargii děje jsou vykoupeny soundtrackem Sergeje Kuryokhina. Jakmile naskočí jeho nadpozemská popová mechanika, film se stane nejlepším upírským filmem všech dob.

„Casanův plášť“ (1993)

Umělecká kritička Chloe s nezapomenutelnými rysy Inny Čurikové vede skupinu ruských turistů po italských obchodech, o které se stále stará pracovnice večírku, ale mezi nimiž je již slečna ze soutěže krásy jako symbol křižovatky éry. Inteligentní „černá ovce“ se po útěku od svých krajanů posedlých konzumem prochází sama v Benátkách. V pětihvězdičkovém hotelu, kde byli naši Mášové ubytováni díky vládní odměně, se seznámí s tajemným krasavcem.

Žánru melodramatu omývaného glycerinovými slzami už nevěří nikdo, kromě nové generace sentimentalistů, kteří vyrostli na Twilight. Jenže to jsou ruská 90. léta, takže příběh o Popelce se převrátí naruby, a když hodiny odbijí dvanáctou, splní se slib dobrých ruských matek jejich dětem: „Život tě potrestá, ach, potrestá tě! “ Vlast také zatřese prstem na Chloe, aby se neodtrhla od skupiny, a vzpomene si, že „naši předkové zachránili Řím“, protože obyčejná žena Claudia, která přijela do Benátek objevovat kiwi, japonské a pornofilmy, se ráda hihdá. když si ji vezme na hruď. Čuriková, pro kterou byla role v tomto rusko-italském projektu napsána, však svá sociální sdělení ruší. Prostě kouká z obrazovky obrovskýma očima, omývanýma slzami přírodního původu, a kdo sám nepláče, je blázen.

„Poslouchej, Fellini. „(1993)

Moskevská herečka slýchá neuvěřitelné zvěsti, že se o ni zajímá sám maestro Federico Fellini. Jako filmový test natočí monolog o filmu, který se věnuje režisérovu portrétu. Během dlouhého jednostranného rozhovoru s italským nebesem vzpomíná na příběhy ze své minulosti, mluví o ruské současnosti, čte poezii, zpívá, tancuje, mává nohama a dělá vše, čeho byla Ljudmila Markovna Gurčenko schopná.

Toto hodinové filmové odhalení, během něhož herečka předvádí svůj značný rozsah – od broadwayské grotesky až po smutek Čechovových odsouzených hrdinek, není z nějakého důvodu v Gurčenkově filmografii nijak zaznamenáno. I když je to možná její nejlepší role, i když vezmeme v úvahu „Stanici pro dva“ od Ryazanova a „Pět večerů“ od Mikhalkova. Míra trápení místy přináší pocit trapnosti, jako by náhodou nakukoval škvírou na svlékající se ženu. Takový nedostatek filtrů mezi hercem a divákem je obecně vzácná a divácky náročná. Kainovský punc 90. let v podobě bodované výtky „teď všichni myslíte jen na peníze“ je ve finále přítomen, ale vzápětí se usměje herečka ve dvou divadelních maskách zároveň – komedii a tragédii. fotoaparát a devadesátá léta jsou odpuštěna.

„Limit“ (1994)

Na konci 70. let to byli nováčci z Pjatigorska, kteří snili o dobytí nevlídné Moskvy. V 90. letech se hlavní město stalo náklonným jako nádražní prostitutka: připraveno dát se každému a nebrat mnoho. Ivan pracuje jako tvrdý hacker s gangsterským nádechem. Misha je skromně zodpovědný za „veškerou elektroniku“ v bance a odmítá velké peníze, které mu jeho nejlepší přítel nabízí k vydělávání. Pak se Ivan přirozeně nabourá do Míšova programu, nostalgicky vzpomene na minulé dny a lhostejná Moskva, od Stalinových pomníků až po světla nočních reklam, bude zářit věčnou krásou.

Kino atmosférického štěstí. Mladý a krásný Vladimir Mashkov a Evgeny Mironov. Konverzace jako „dluží mi sedm tisíc“ a „volají vám ze Ženevy“. Zvláštnosti národního byznysu – od vodky až po zapálení jejich kanceláří, aby jim vzdorovali konkurenti. Nákup vodního stadionu. Bohatí se svou haléřovou vážností. Nejnovější modely počítačů s DOS 3.30. Rituální pánské tance vedené Wernickem v klubu aspirujících miliardářů. VIP nápis korunující úspěch v životě. A naprosto epochální dialog mezi přáteli, který vám řekne vše, co jste chtěli vědět o dechberoucích 90. letech, ale báli jste se zeptat:

– Probuď se, 1993! Četli jste Huga?

– Co s tím má společného Hugo?

– Nic s tím. Jsem naštvaný.

10 ruských filmů 1990. let, které stojí za to vidět

Doba extrémní emancipace, svobody myšlení a konkrétního bezpráví dala vzniknout zcela zvláštnímu filmu. V devadesátých letech se mnoho lidí vrhlo na natáčení filmů. Jejich kvalita většinou nesplnila přání, ale tvůrčí podněty někdy vedly k pravdivým a zcela originálním příběhům. Jediná omezení, která stála režisérům a producentům v cestě, byla materiální. A i přes závažnost těchto omezení každý rok přinesl své ovoce.

Co stojí za to sledovat z 1990. let? Zatímco všeobecně uznávaný „Brother“ jde do kina, můžete se doma podívat na další hodnotná díla té doby. Podívejme se na to v historickém pořadí.

1990. „Taxi Blues.“ Režisér Pavel Lungin

Ještě z filmu „Taxi Blues“.

Trochu zbojnictví a zvrácené romantiky na konci SSSR. Lunginův debut zprostředkovává sociální napětí a pocit blížících se změn a dobře ušité vyprávění hovoří o tom nejdůležitějším – o člověku. Tohle je opravdová bromance o dvou zcela odlišných mužích, které spojí život: konzervativního taxikáře a nespoutaného saxofonistu. Středně dramatický, vtipný a až dojemný příběh získal cenu za nejlepší režii a zvláštní uznání ekumenické (křesťanské) poroty v Cannes.

1991. „Genius“. Režisér Viktor Sergejev

Ještě z filmu „Genius“.

Kriminální komedie o vedoucí prodejny s nelegálními zájmy. Bývalý vědec, který nenašel své místo v tomto světě, využívá svou mimořádnou mysl k vynalézavým podvodům. Tento film je strojem času do sovětského života, není nudně natočený a zajímavě podaný. Genius, propuštěný v těžkých časech, nabízel sporný způsob, jak žít v nových podmínkách. Obecně platí, že linie „nečestných“ peněz a koncept cti zde již zaujímá prvořadou roli, ačkoli je film považován za sovětský. Veřejností vysoce oceňovaný film je dodnes se zájmem sledován.

1992. „Kotva, další kotva!“ Režie Petr Todorovsky

Ještě z filmu „Anchor, more anchor!“

Peripetie mexických televizních seriálů v důstojnickém kruhu bezprostředně po druhé světové válce. Základem scénáře byly skutečné události z režisérova života a klíčem k filmu samozřejmě nejsou intriky a zkaženost – ale lidskost a neuvěřitelná touha žít stůj co stůj. Toto drama spojující společenskou satiru a upřímnou lyriku neztrácí na aktuálnosti ani po 30 letech, protože nastolené problémy se týkají i moderního diváka.

1993. „Jsi jediný, koho mám.“ Režisér Dmitrij Astrakhan

Ještě z filmu „Jsi jediný, koho mám.“

Životní drama o snech, pokušeních a peripetiích osudu, který svrhl svůj hněv na obyvatele znovuzrozené země. V centru příběhu stojí inženýr s nízkým platem a milující rodinou, který stojí před šancí na pohodlný život v Americe. Ale aby se sen stal skutečností, musíte změnit své zásady, rozloučit se s rodinou a odejít s jinou ženou. Neméně důležité jsou ve filmu obrazy hrdinek – živé, s jejich šváby a naprosto okouzlující. Základem tohoto spletitého příběhu s terapeutickým účinkem byl nejen milostný trojúhelník, ale také žízeň po pohodě a hledání sebe sama ve ztraceném světě.

1994. „Spáleno sluncem.“ Režisér Nikita Mikhalkov

Ještě z filmu „Burnt by the Sun.“

Jednoznačně nejlepší dílo režiséra oceněné Oscarem za nejlepší cizojazyčný film a Grand Prix na 47. ročníku festivalu v Cannes. Příběh vyprávěný ve filmu začíná v létě 1936 a znamená začátek stalinských represí. Legendární dialogy a scény jsou jak revizí událostí minulosti, tak úhledným pohledem do budoucnosti, která přinesla globální změny. Dnes toto zničení idylického svátku šťastné rodiny vypadá obzvlášť palčivě. Srdcervoucí inscenace vás vyzve k zamyšlení nad láskou, zradou, osudem, pomstou a poctivostí.

1995. „Vlastnosti národního honu“. Režisér Alexander Rogožkin

Ještě z filmu „Zvláštnosti národního lovu“.

Mimořádná komedie, natočená mimo kánony, ponoří obyčejné lidi do paralelního světa lovců. Cesta do tohoto světa vede přes přírodu, bratrství a bezednou láhev. A na tomto částečně iluzorním místě vládne realistická absurdita a naprostá svoboda. Filmová úvaha, jakási diagnóza moderní společnosti, získala „Grand Prix“ velké soutěže na Kinotavru a cenu Cechu filmových vědců a filmových kritiků. Stále vtipný, stále pravdivý, film musí vidět každý, kdo se snaží pochopit sám sebe.

1996. „Kavkazský vězeň.“ Režisér Sergej Bodrov

Ještě z filmu „Kavkazský vězeň“.

Nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, vítěz velké soutěže Kinotavr a obecně velmi kvalitní film – vlastně volná adaptace příběhu Lva Tolstého. Globální myšlenky o válce a míru si v Tarantinově stylu vyprávění nacházejí cestu do srdcí diváků, kteří se snaží vyrovnat se zobrazenou (spíše strašidelnou) realitou. Oleg Menshikov a Sergej Bodrov Jr., syn režiséra, hrají živé postavy, které tuto realitu odhalují. I když film neléčí jako Tolstoj nebo vás nerozesměje jako Tarantino, nechá diváka samotného a dá mu podnět k zamyšlení.

1997. „Sirotek z Kazaně.“ Režisér Vladimir Mashkov

Ještě z filmu „Sirotek z Kazaně“.

Národní Mamma Mia! o dívce, která náhodou našla „své otce“ přesně na Silvestra. Lehká komedie bez zbytečného odkazu na čas okamžitě vtáhne diváka do konvenčního pohádkového světa s mnoha odkazy a s efektem zachraňujícím duši. Věčný příběh o hledání kořenů přitahuje nejen dobré herce, ale i Rjazanovův humor a novou naději.

1998. „Země neslyšících.“ Režisér Valery Todorovsky

Ještě z filmu „Země neslyšících“.

Znakový jazyk se v kině objevil už dávno; Metafora hluchoty se táhne celým filmem a platí nejen pro nedoslýchavou hrdinku, která žije ve světě slyšících celkem sebevědomě. Bandité, ženské přátelství a dětské sny vás vtáhnou do nepředvídatelného příběhu. Toto drama, které bylo úspěšně přijato na Berlínském filmovém festivalu, se nadšeně vrhá do světa 1990. let a představuje velmi mladého Chulpana Khamatova. Odvážné a neobvyklé vyprávění mění pohled mnoha diváků, tak proč si jeho dopad neotestovat na vlastní kůži?

1999. „Vorošilovský střelec.“ Režisér Stanislav Govorukhin

Ještě z filmu „Voroshilov Shooter“.

Téměř shakespearovské drama o spravedlnosti a pomstě, kde důchodce organizuje zoufalý lynč v naději, že potrestá viníky své vnučky. Stále aktuální problémy v podobě protektorátu, bezpráví a povolnosti zde zaujímají ústřední postavení, se kterými hrdina bojuje. Jakýsi výkřik duše, pokus zastavit svévoli pomocí zakázaných metod, bez špetky slitování. To je přece krvelačný film – nejdůležitější složka, výsledek překotného rozvoje společnosti v 1990. letech. A zdá se, že dnes tento film hraje novými barvami a romantizace pomsty získala nový odstín a důsledky.