Obsah
„Scény z manželství“ – rodinná terapie a perfektní remake filmu Ingmara Bergmana
Scény z manželství – telehra Ingmara Bergmana a její remake s Oscarem Isaacem a Jessicou Chastainovou
V novém čísle „Filmu“ mluví Egor Spesivtsev o „Scénách z manželského života“ – psychologickém dramatu Ingmara Bergmana a jeho remaku z roku 2021 o manželství, rozvodu a vztazích mezi partnery.
Režisér Ingmar Bergman byl od dětství fascinován problematikou rodinných vztahů. Jeho rodiče se často a dost násilně hádali, což vedlo až k rvačkám. Malý Ingmar pečlivě studoval manipulace, ke kterým se dospělí čas od času uchylují při nadávkách, a pečlivě přetvořil mnohé z toho, co tehdy viděl ve svém filmu. „Scény z manželského života“ jsou také založeny na historii vztahu mezi již zralým Ingmarem a klavíristou Käbi Laretey a překladatelem Gunem Hagbergem. Jak asi tušíte, oba romány neskončily příliš dobře.
V roce 1973, když snímek vyšel, měl efekt výbuchu bomby. Evropští občané se začali masově rozvádět – Bergmanův film mnoha lidem poprvé ukázal, že potlačovaná agrese, která se neustále hromadí v nešťastném manželství, může být vyhozena a díky tomu osvobozena. Ve „Scénách z manželského života“ mluvil režisér o nuancích sexuálního života manželů a nastolil ve filmu otázky fyzického násilí a ženské emancipace v době, kdy se o tom lidé snažili nemluvit.
Špatná láska
Mezi ostatními evropskými domácími dramaty 1970. let se Bergmanův film vyznačoval jemným psychologismem. Režisérovi se na plátně podařilo zachytit složitou a křehkou strukturu manželských vztahů. Každou hádku mezi svými postavami psal extrémně živě a dával si pozor, aby žádná z nich nevypadala jako jasný padouch. Ve Scénách z manželského života postavy současně milují i nenávidí, prožívají vztek, zášť, lítost a něhu.
Bergman v teleplay představuje na první pohled ukázkovou rodinu. V jejím čele stojí Johan, úspěšný profesor a obecně velmi vážený muž, který je bláznivě zamilovaný do své ženy. Johanova manželka Marianne je uznávaná právnička, která se specializuje na rodinné konflikty. Zpočátku se divákovi zdá, že život páru je poklidný, ale během půl hodiny po začátku filmu se postavy ocitnou na pokraji rozvodu, jejich manželství je „ve smrtelných mukách“.
V těžké chvíli pro pár může každé nedbale vyřčené slovo spustit šokovou vlnu a vést k hádce, která nakonec zničí manželství. Konflikty mezi postavami nikdy nevypadají nuceně a teatrálně, naopak, manželé jsou velmi omezeni, chaoticky nadávají, protože se zároveň chtějí a bojí se navzájem urazit. Bergman jemně cítí a přesně vyjadřuje toto vroucí napětí. Divák jako by seděl v jedné místnosti s postavami a už z jemných pohybů na jejich tvářích chápe, jak jsou postavy podrážděné.
Scény z manželství z roku 2021 nejsou ani tak předělávkou, ale spíše dramatizací událostí filmu, téměř doslovným převyprávěním Bergmanova díla s jednou důležitou změnou. Již od prvních scén jsme nuceni pochopit, že sledujeme zkoušku, jakýsi herecký experiment – na začátku každé epizody se filmový štáb připravuje na nový motor přímo v záběru. Postavy v minisérii existují v kontextu původního filmu z roku 1974. Nesledujeme postavy, ale herce, kteří si kultovní materiál zkoušejí na vlastní kůži. Tam, kde se Bergman snažil co nejvěrohodněji vykreslit rodinný konflikt, nás remake nutí vcítit se do zjevně umělého citu.
To neznamená, že tento nápad přišel odnikud. Bergman dostal extrémně omezený rozpočet na natáčení Scény z manželství. Z tohoto důvodu působí kulisa telehry asketicky, připomíná spíše jeviště malého divadla než skutečný byt. A tento minimalismus místy vytváří dojem inscenovanosti toho, co se děje, velmi blízké seriálu.
Jiné hlasy, jiné místnosti
Přestože oba projekty vycházejí z původního Bergmanova scénáře, děj série se stále liší od příběhu původního zdroje. Hlavní hrdinové remaku, Jonathan Levy a Mira Phillips, jsou mileniálové, kteří žijí přibližně ve stejných realitách jako moderní divák. Místo děje se mění ze Švédska do USA, přesněji řečeno do filmové kulisy simulující byt postav v Bostonu.
Příběh postav také vypadá jinak. Například důležitou součástí Johnovy identity je jeho židovský světonázor a národnost obecně, což v původním Bergmanově filmu nebylo. Postavy v seriálu zároveň mění genderové role. Jestliže v původním zdroji hlava rodiny Johan stereotypně podvádí svou ženu v domácnosti Marianne, pak v remaku naopak drsná kariéristka Mira opustí svého měkkého a zranitelného manžela, který je na ní finančně závislý.
Odhalujícím detailem je, že v původní teleplay mají Johan a Marianne dvě dcery. Objeví se v záběru hned na začátku na několik sekund, pózují pro video, které nahraje reportérská skupina, a pak navždy zmizí z obrazovky. Bergman představuje děti jako jeden z atributů stereotypně šťastného manželství, ale není jim souzeno stát se plnohodnotnými účastníky života svých rodičů.
Dcera Miry a Jonathana Ava je mnohem mladší než Johaniny děti, ale nejednou vidíme, jak s ní hrdinové interagují. Tvůrci pořadu ukazují, že hádky rodičů neexistují jen za zavřenými dveřmi a často se v nich nechtěně připletou i malé děti. Každý z manželů se přitom i přes pokračující konflikt o dítě stará a může se i dočasně usmířit s partnerem, aby se jejich dceři žilo lépe.
To hlavní, co však odlišuje Scény z manželského života z různých let, jsou herecké výkony a aktualizované postavy. Navzdory tomu, že John i svým jménem odkazuje na Johana, hrdina Oscara Isaaca připomíná spíše Marianne, má mnohem více rysů, které by byly dříve považovány za „ženské“. Zároveň povaha konfliktu mezi Johnem a Mirou odpovídá povaze konfliktu jejich předchůdců, jde jen o to, že role silnějšího manžela nyní připadá na ženu.
To je velmi důležitý bod – Bergmanem popsaná logika partnerských vztahů není porušena. Jsme možná úplně jiní než postavy ve filmu, ale ve chvíli hádky se z nás definitivně stane buď Johan, nebo Marianne. Situace neposkytuje třetí stranu ani žádný alternativní model chování, a proto se hrdinové, i když se v mnohém liší od svých předobrazů, chovají úplně stejně.
Poněkud nešťastné je, že tvůrce minisérie, režisér Hagai Levi, nenabízí zásadně odlišný, například ženský pohled na Bergmanovu látku. Místo toho pilně hájí mužské hledisko, evidentně se stýká s Jonathanem a není příliš ponořen do starostí nechápavé Miry.
Mezi oběma projekty je ještě jedna zajímavá shoda okolností. V Bergmanově teleplay hraje roli Marianne švédská herečka Liv Ullman, s níž byl režisér v romantickém vztahu více než pět let. Oscar Isaac a Jessica Chastain se přitom znají už z univerzity. Aktéři obou projektů tak nějak reprodukují své skutečné životní zkušenosti. Přesně vědí, jak na sebe na kameru křičet, protože už předtím vlastně nadávali a nebýt této okolnosti, možná by chemie mezi postavami vůbec nevznikla.
Klaustrofobie a svoboda
Hysterické chování manželů je z velké části dáno situací, ve které se postavy nacházejí. Po vypuknutí hádky se útulný rodinný dům promění v postupně se zmenšující klec, vězeňskou celu, ze které chcete co nejrychleji utéct. Některé „scény“ ze seriálu končí právě ve chvíli, kdy jedna z postav překročí práh domu – to je čára, za kterou znamená nesoulad.
Jak se konflikt vyvíjí, zdi postupně začnou vyvíjet tlak na hrdiny, jako by je násilím sváděly dohromady. Z bezpečnostního atributu se stávají překážkou. Spolu s postavami pociťuje tuto dusnou sevřenost i divák. Po rozvodu, kdy se postavy začnou znovu potkávat, klaustrofobie ustává. Když jdou Marianne a Johan na rande, poprvé se v záběru objeví prostor před domem – Bergman tak značí osvobození manželů, konec dlouhodobé krize jejich vztahu. V sérii se děje to samé, jen s tím rozdílem, že kulisy od samého začátku zahrnovaly malý ostrůvek vnějšího světa u vchodu do domu.
„Scény z manželského života“ jsou manifestem bezmezné lásky, která žije v milovaných i přes všechny rozdíly. Johan a Marianne, stejně jako John a Mira, se mohou nekonečně mnohokrát zříci, mít poměr a slíbit si, že se už nikdy neuvidí, ale jejich duchovní spojení je příliš hluboké na to, aby je jednoduše přerušili. Podle Bergmana jsou milenci doslova odsouzeni k intimitě. Proto rozvod pro režiséra není tragédie, ale nová etapa ve vztahu, nejlepší způsob, jak se znovu zamilovat do svého partnera.
Autor: Egor Spesivtsev