10 nejdelších filmů v historii kinematografie

Předpokládá se, že nejpohodlnější standard pro celovečerní filmy je 90–100 minut. V každé době se však našli tvrdohlaví lidé, které žádná hranice nezastavila – těmto obřím maniakům je věnována tato recenze

06.02.2017 text: Artem Zayats Diskutujte

Out 1, noli me tangere, 1971
Režie: Jacques Rivette Suzanne Schiffman
Hrají: Michele Moretti Hermini Karageuz Karen Puig Pierre Baillot

12 hodin 53 minut

Jeden z vůdců francouzské „nové vlny“ Jacques Rivet si vzal za vzor „Historie třinácti“ Honoré de Balzaca a vytvořil opus s názvem „Beyond 1: Don’t touch with hands“ (1971). Výsměch divákovi začíná už u názvu: „venku“ jako protest proti filmům, které slibují ukázat něco „zevnitř“, jeden jako náznak pokračování, podtitul jako projev neochoty zkracovat „režisérův stříhat“ i o minutu (podle jiné verze napsal režisér na krabici s pracovní verzí filmu „nedotýkat se rukama“ a pak se rozhodl to tak nechat). Výsledkem bylo, že Rivetovi fanoušci, kteří předtím museli vydržet jeho tři a více hodinové malby, dostali něco monstrózního, dlouhého 12 hodin a 53 minut. Osm stominutových příběhových epizod, rozvíjejících se v jedné realitě, ale dějově téměř nesouvisejících, se točí kolem jisté tajemné organizace zvané „13“, která na diváka vrhá změť bizarních střihů, cizí zvuky ucpávají zvukovou stopu, podivné filmové techniky a neméně podivné postavy. Autor nespěchá, aby diváka hýčkal srozumitelnými vysvětlivkami, dějové linie přerušuje v polovině věty a konec je spíše výsměchem.

Navzdory spíše „sériovému“ dělení epizod po epizodách režisér trvá na tom, že film by se neměl sledovat v televizi, ale výhradně na velkém plátně. Pravda, kvůli jeho načasování ho na program zařadí jen málokterý festival (mimo jiné se film natáčel nezvyklou rychlostí 25 snímků za vteřinu, se kterou si pořádně poradí jen málokterý projektor), a tak Rivette vyrobila zkrácenou čtyřku -hodinová verze v roce 1973, kterou nazval „Beyond 1: Range“. Proč bylo vůbec nutné natočit 13hodinový film – bylo to opravdu jen zrýmovat načasování s „Příběhem třinácti“? Ředitel se k této záležitosti odmítá vyjadřovat.

Ebolusyon ng isang pamilyang Pilipino, 2004
Režie: Lav Diaz
Hrají: Elryan de Vera Angie Ferro Pen Medina Marife Nekessito

10 hodin 47 minut

Černobílý film, který na své náklady natáčel zarputilý estétský režisér Lav Diaz po dobu 11 let, demonstruje lakonický, polodokumentární, téměř „reálný“ popis pomalého kolapsu provinční filipínské rodiny na pozadí občanská válka a poslední křeče Ferdinandova tyranského režimu Marcos. Ponoření do ostrovní reality 70.-80. let je dosaženo neobvyklými metodami – zobrazení každodenního filipínského života v každém detailu, představení v tempu telenovely, okořeněné politickými kronikami, extrémně dlouhé záběry, mnoho epizod natočených v jednom kuse bez jakýkoli dialog, hrubý smíšený zvuk, směs filmu a digitálního obrazu, nelineární střih, množství lokačních natáčení a úplné odmítnutí speciálního osvětlení. Dopad dotyku příběhu je ještě silnější, protože herci, kteří hrají členy rodiny Gallardo, postupem času zjevně dospívají/stárnou.

Nezávislý režisér, kterému se při výrobě filmu podařilo přežít výměnu sedmi kameramanů, smrt několika členů filmového štábu i rozpad vlastní rodiny, po uvedení desetihodinové verze svého filmu v r. 10, neuklidnil se a v následujících měsících natočil asi další hodinu videomateriálu (výsledné načasování filmu bylo 2004 hodin 10 minut). První střihovou sestavu podle Diaze úplně ztratil kvůli poruše počítače, která zničila ovoce pětiměsíční práce, a ta druhá ho extrémně unavila, takže režisér neplánuje natočit televizní verzi nejdelšího filipínského filmu. všech dob. Zda bude disková edice také není známo; zájemci mohou na festivalech používat pouze torrenty nebo chytit „Vývoj filipínské rodiny“.

Je třeba poznamenat, že mezi moderními režiséry Diaz tvrdí, že je šampiónem gigantomanie, protože v posledních letech nenatočil filmy kratší než pět hodin: např. jeho „Melancholia“ (2008) trvá 8 hodin, „Smrt v zemi okouzlení“ (2007) – 9 hodin, „Jeremiáš“ (2006) – stejné množství. Oblíbenými postupy režiséra jsou černobílé obrazy, dlouhé záběry a celkový pocit melancholie, osamělosti a opuštěnosti. „Vlastně touha,“ říká Diaz, „je moje oblíbené téma. A pokud nějaký divák nemůže sedět v sále 10 hodin, nevadí, jsem připraven čekat. Možná bude pokračovat i za deset let. Počkám. Umění může počkat. Není kam spěchat.“

Napoleon vu par Abel Gance, 1927
Režie: Abel Gans
Hrají: Albert Dieudonné Vladimir Roudenko Edmond Van Daële Alexandre Koubitzky

9 hodin 22 minut

Slavný experimentátor němé éry Abel Gans pojal svého „Napoleona“ v několika částech jako epos, volně převyprávějící cestu francouzského císaře „od kolébky do hrobu“, ale režisérovo nadšení nenašlo u investorů pochopení – ti podařilo získat peníze pouze na první film, který končí kampaní Bonaparte do Itálie. Ani tento film se však současníkům pořádně nepromítal. Epický film o délce 9 hodin a 22 minut zahrnující obrovské množství inovativních technik (střih „klipů“, podvodní natáčení, létající kamera, překryvné snímky, natáčení z pohledu první osoby, panoramatické natáčení, rozdělená obrazovka, kolorizace atd. atd. .), viděli v celé své kráse obyvatelé jen několika francouzských měst, poté na něj studio Metro-Goldwyn-Mayer koupilo práva a rozstříhalo ho tak obludně, že americký divák dostal útržek za necelé dvě hodiny. dlouho. Londýn měl větší štěstí – tam se promítala 7,5hodinová verze a v různých zemích byly v oběhu i verze od 3 do 4 hodin, z nichž jedna byla dabována a znovu vydána ve 30. letech. Napoleon však nikdy nedosáhl kasovního úspěchu.

Žádná z dlouhých verzí se nedochovala, ale i v „kastrované“ verzi měl film velký vliv na režiséry francouzské nové vlny a inspiroval britského filmového historika Kevina Brownlowa k tomu, aby řadu let sbíral kousky dochovaného filmu. Výsledkem jeho pátrání bylo, že Brownlow, vyzbrojený původním scénářem, sestavil v roce 1979 několik verzí „Napoleona“ a festivalovému publiku představil pětihodinovou verzi filmu, kterou o několik let později s pomocí přepracoval. Francise Forda Coppoly. V roce 2000, kdy bylo ve francouzských archivech objeveno dalších 35 minut filmu, byla provedena nová reedice. Tuto dosud nejúplnější verzi Napoleona (5,5 hodiny), která přinesla restaurátorovi čestného Oscara, můžete čas od času vidět na filmových festivalech. Mimochodem, režisér Hans, který se kinematografii věnoval až do vysokého věku, se dočkal uvedení pětihodinové verze filmu a necelý rok před svou smrtí, ve věku již 91 let, obdržel dlouhotrvající potlesk veřejnosti na jednom z prvních představení jeho trpělivého mistrovského díla přivedeného zpět k životu. Odměna nakonec našla hrdinu. Mimochodem, Hans ještě stihl uvést další ze svých slavných filmů „The Wheel“ z roku 1923 v původní stopáži – 4,5 hodiny. Tato páska byla kompletně zachována.

Chamtivost, 1924
Režie: Erich von Stroheim
Hrají: Zazu Pitts Gibson Gowland Jean Hersholt Dale Fuller

9 hodin

Režisér Erich von Stroheim měl na éru smůlu: v jeho době nesměly mít ani epické filmy „volné“ načasování. Proto byl jeho film „Chamtivost“ založený na románu Franka Norrise „McTeague: San Francisco Story“ o milostném trojúhelníku, který zničila velká výhra v loterii, a priori odsouzen k utrpení. Studio od samého začátku poněkud překvapilo 300stránkový scénář, do kterého režisér přenesl doslova všechny detaily románu, ale šéf MGM Louis B. Mayer usoudil, že načasování by se dalo vyřešit později. Nikdo samozřejmě nečekal, že pečlivý von Stroheim natočí 80 hodin materiálu (výroba probíhala právě v lokacích, které byly v knize popsány, včetně konkrétních ulic a domů v San Franciscu, ale i slavného Údolí smrti, jehož teplota více než jednou způsobila, že členové posádky omdlévali) a pak strávil další rok úpravami. Režisérovu devítihodinovou verzi „Chamtivosti“ vidělo jen 12 lidí po celém světě – účastníci projekce v uzavřeném studiu, kteří se jednomyslně shodli, že Erich samozřejmě natočil největší film všech dob, ale žádný způsob, jak se obejít bez řezání. Podle vedení Metro-Goldwyn-Mayer, které na film vyčlenilo nevídaný půlmilionový rozpočet, se akce vyvíjela příliš pomalu: samotná úvodní scéna, seznamující diváky s postavami, trvala 40 minut.

Režisér neochotně film zkrátil, vystřihl dvě vedlejší zápletky a prohlásil, že „další snímek už střihnout nemohl“. Producenti se ale nespokojili ani s šestihodinovou verzí, a tak zbytky filmu nejprve zdlouhavě a pečlivě stříhal režisérův přítel Grant Whiteock, čímž se stopáž zvýšila na 4 hodiny, a pak studio hrubě a narychlo trhalo vše ostatní vyřizuje rukama redaktora na plný úvazek a nařizuje, aby režiséra nepustil do dveří. Major údajně provedl finální úpravy po testovacím promítání a odstranil všechna místa, kde diváci začali „usínat“. Nicméně film, postrádající humor, tempo, příběh a polovinu postav, stále propadl u pokladny. Erich byl tak šokován krátkými závěrečnými 145 minutami, ve kterých z původního plánu zbyly jen rohy a nohy, že se dokonce porval s Louisem Mayerem, kterého po tom, co se stalo, celý život zuřivě nenáviděl. Režisér pohrdavě nazval zkrácenou montáž „mrtvolou někoho, koho jsem kdysi miloval, zohavenou k nepoznání“. Ale i v této podobě se film zapsal do zlatého fondu kinematografie, byl uznáván jako absolutní mistrovské dílo a ovlivnil postupy mnoha velkých režisérů.

Rané verze „Greed“ se nedochovaly, i když se Turner Entertainment v roce 1999 pokusila co nejvíce rekonstruovat von Stroheimův „scénářský plán“: film byl reedován s nahrazením chybějících scén titulky a 650 archivními fotografie, které sice nepomohly obnovit ztracené, ale alespoň umožnily modernímu festivalovému divákovi ocenit rozsah režisérova nápadu. Tato varianta trvá 4 hodiny. Celá 9hodinová (nebo podle některých pověstí dokonce 10hodinová) verze „Chamtivosti“, přestože se o ni zajímalo mnoho sběratelů a cinefilů na úrovni Benita Mussoliniho, se nikdy neobjevila – věří se, že byla to chyba zničená v 50. letech jedním ze zaměstnanců studia MGM.