11 dokumentárních karikatur o lásce, nespravedlnosti a hledání sebe sama

15minutový průvodce: Dokumentární animovaný film s Dinou Goderovou

Dokument jako metoda stále více proniká do umění: jestliže byl dříve spojován především s dokumentárními filmy, pak se již nějakou dobu próza (viz Nobelova cena za literaturu Světlany Alexijevič), divadlo a nyní animace nerozlučně spojují se skutečnými událostmi. Minulý týden se v centru pro současnou kulturu Smena uskutečnila přednáška programové ředitelky Big Cartoon Festivalu, divadelní a animované kritičky Diny Goderové, věnovaná novému žánru animace. Inde s ní hovořil o tom, proč se dokumentární animace nejčastěji věnuje osobním tématům, jak se stává investigativním nástrojem a proč v Rusku stále neexistuje.

Jak to všechno začalo

— O konceptu „dokumentární animace“ se začalo mluvit teprve nedávno – v roce 2000. To ale neznamená, že dříve neexistoval: jen se tak tehdy nejmenoval. Nyní se snaží pro tento fenomén vymyslet vhodné slovo – „animadok“, „dokuanim“, říká Dina Goder.

Hlavní podmínkou dokumentární animace je, aby dílo vycházelo z dokumentu, který není původně určen pro umění. K tomu jsou vhodné fotografie, deníky, vojenské průkazy a mnoho dalšího – je důležité používat tyto předměty přesně jako potvrzení myšlenky, nikoli jako umělecký prostředek.

— Dokumentární animace je jen přístup. Nemá žádná věková omezení. Čím méně snímků nastavíme a zúžíme publikum popisy filmů, tím lépe,“ vysvětluje Dina. „Ale protože hodně pracuje s traumatickými tématy, pak je samozřejmě dokumentární animace spíše pro dospělé.

Za zakladatele dokumentární animace je považován Američan Winsor McCay, který o tři roky dříve natočil v roce 1918 film „The Sinking of the Lusitania“ o potopení britského transatlantického parníku s 1000 pasažéry na palubě. McKay ve 12minutovém filmu kombinuje animaci, kterou využívá pro široké záběry lodi potápějící se po zásahu německou ponorkou, s dokumentárními záběry a fotografiemi. Po uvedení inovativní Lusitanie se režiséři k dokumentární animaci dlouho nevrátili. Od 1950. do 1970. let natáčeli čtyřnásobní držitelé Oscara John a Faith Hubleyovi filmy založené na zaznamenaných rozhovorech mezi malými dětmi: Moonbird, Cockabudy a Windy Day.

„Nahrávka však v tomto případě byla spíše soundtrackem, který udává intonaci a rytmus filmu, než dokumentem,“ upřesňuje Dina.

Podobnou techniku ​​použilo na konci 1980. let britské studio, autor karikatur Wallace a Gromita Aardman Animations, které vytvořilo projekt Creature Comforts. Její autoři zaznamenali příběhy místních obyvatel, imigrantů a uprchlíků o podmínkách a kvalitě života. Příběhy byly „umístěny“ pod obraz plastelínových zvířat – ledních medvědů, hrochů, goril a dalších.

— Tento krok nejen přidává humor: mění perspektivu. Vnímáte to, co se děje na obrazovce, jinak, díváte se na to z jiného úhlu,“ říká Dina Goder. „Toto je brechtovský způsob: oddálíte intimitu od sebe a navenek to začne vypadat jinak.“

Příležitost k abstrakci, kterou dokumentární animace poskytuje, je zvláště důležitá pro filmy o upřímných a příliš osobních tématech. Ty se často stávají náměty animovaných filmů.

— Dokumentární animaci vždy srovnávám s divadlem. Obě umění milují mluvit o tom, o čem lidé nejčastěji mlčí: násilí, zločin, politické problémy, sex, uprchlíci,“ říká Dina. — Taková témata vyžadují odstranění. Osoba o nich nebude mluvit na kameru – někteří se stydí, jiní nechtějí „zářit“. Pokud ví, že místo něj bude ve filmu „mluvit“ něco jiného – předmět, zvíře nebo animovaná postava – nebude konverzace tak děsivá. Pomocí dokumentární animace se příběhy na explicitní témata pro veřejnost stávají měkčí, což jim umožňuje „prožívat“ problémy a traumata a mluvit o nich. V tomto smyslu je dokumentární animace mocným nástrojem.

Dokumentární animace jako rozhovor o traumatu, migraci a sexuálním zážitku

„1988. Tohle je Charlie. Právě se narodil. A toto jsou jeho rodiče: Jenny a Greg. Greg bude za dvacet let mrtvý, ale Charlie to ještě neví.“ Tak začíná Charlie Tyrell’s My Dead Father’s Porno Tapes. Během doby, kdy spolu žili, se režisér nemohl sblížit se svým rodičem. Nyní, po jeho smrti, se Charlie snaží pochopit svého otce prostřednictvím archivního filmu a náhodně nalezených věcí zesnulého.

My Dead Father’s Porn Tapes není prvním ani posledním filmem vytvořeným v žánru dokumentární animace nebo animadoka. Řekneme vám, proč se k němu autoři obracejí, proč žánr vyvrací klišé „Kreslené filmy jsou jen pro děti“ a jak skutečná tragédie otevřela nový filmový jazyk.

Pravděpodobně jste slyšeli o Gertie the Dinosaur (1914), jednom z prvních animovaných děl, které se umístilo na šestém místě v seznamu 50 největších kreslených filmů všech dob. Jeho tvůrce Winsor McCay se do dějin animace zapsal nejen černobílým filmem o dinosaurovi: režisér v roce 1918 téměř sám nakreslil, sestříhal a vydal The Sinking of the Lusitania – průkopníka v žánr animovaných dokumentů. Krátký film byl založen na skutečné tragédii Lusitanie během první světové války. Osobní loď na cestě z Ameriky do Anglie byla zasažena torpédem z německé ponorky. Dva výbuchy zabily během několika minut 1198 lidí.

Někdy si autoři vyberou animadok pro natáčení osobních témat – to udělal Charlie Tyrell v krátkém filmu „My Late Father’s Porn Tapes“. Příběh hlavního hrdiny, který se prostřednictvím náhodně nalezených věcí a videozáznamů znovu seznamuje se svým rodičem, není smyšlený. Tyrellovi se podařilo vytvořit efekt kroniky a děj zkrátit do 13 minut: divák má pocit, že si spolu s Gregovým synem živě prohlíží archivy a raduje se z nálezů připomínajících jeho otce, přemítá o minulosti Časem a představou, kolik společných vzpomínek by mohlo být s Charliem a Gregem, se před smrtí toho druhého lépe poznají.

Dalším dokumentárně-animovaným filmem, který byl nominován na Oscara, je Flee. Příběh Amina, uprchlíka z Afghánistánu do Dánska, odloučeného od svých blízkých a skrývajícího se jako dítě v SSSR, sice nezískal sošku jako nejlepší zahraniční, animovaný či dokumentární film, ale dostal se k masám a opět připomněl celý svět tohoto žánru. „Útěk“ lze považovat za klasiku animadoky: existuje skutečný příběh, jsou zde archivní vložky, je zde rozhovor s hlavní postavou, existuje hyperrealismus a rotoskopie. Nezapomnělo se ani na subjektivitu a osobitost vyprávění.

Jak jsme pochopili, animadok vyvinul obsáhlý seznam vlastností. To ale neznamená, že by se autoři vždy řídili kánonem: naopak, každý si z žánru vezme to, co má nejraději, a rozhodně neodmítá experimenty. V roce 2006 vydal Jonas Odell, švédský režisér a tvůrce hudebních videí, krátký film Never Like The First Time! („Nikdy jako poprvé!“), složený ze čtyř příběhů o první sexuální zkušenosti. Základem byly rozhovory s lidmi různých generací – jejich hlasy jsou slyšet ze zákulisí. Ale pro vizuální část se Odell rozhodl nezvolit konkrétní techniku ​​a rozhodně se nespokojit s rotoskopií – možná nejdoslovnější formou animadoky. Příběhy se liší svým vizuálem: někde jsme ošetřeni technikou předávání, jinde mluvící kontury a jinde dynamické sledování černobílých postav. Režisérův experimentalismus ocenila porota berlínského festivalu a udělila Odellovi Zlatého medvěda.

Téma násilí ve svém animadoku Just A Guy vypráví německý animátor Shoko Hara z Japonska. Loutková animace se mísí s kolážemi a skutečnými zpravodajskými klipy a vypráví příběhy žen, které se zamilují do sériového vraha Richarda Ramireze, „Night Stalker“, který zabil asi dvacet lidí. Nebylo náhodou, že Seko vybrala základ pro krátký film: osobně znala Sarah, Richardovu druhou partnerku. Režisér postupně začal studovat biografii vraha, mluvit s přeživšími oběťmi a shromažďovat materiál. Teprve po Ramirezově smrti Jara propustil Just A Guy – jinak by to bylo nebezpečné pro všechny osoby objevující se v archivních přílohách a v kontaktu se zločincem.

Analogicky k hraným filmům se dokument v animaci někdy mění v žánr mockumentary: filmy si také zachovávají techniky jako roztřesená kamera nebo stylizace pro konkrétní historickou dobu, ale autoři vymýšlejí děj od nuly. Animovaný mockumentární film „Dcera“ Darie Kashcheeva byl zařazen do oscarového programu v roce 2020 a dobyl festivalový svět za jeho hranicemi. Kashcheeva dokázala při práci s loutkami implementovat efekt třesoucí se kamery a přidat efekt nestíhání postavy – pro animaci zcela necharakteristický. Za krátkým filmem přitom není žádný skutečný příběh, tím méně archivy.

Dílo další ruské animátorky Světlany Razguljajevové „Proč banán praskne“ lze také bezpečně klasifikovat jako mockumentary: fiktivní zápletka; množství konvencí, které jsou v dokumentárních filmech nepřijatelné; scény, kdy hrdina zpovídá sám sebe a natáčí se, trochu připomínají Skutečné ghúly, jen ve skromném měřítku.

Vzhledem k tomu, že animadoc je poměrně mladý žánr a plný experimentů animátorů a režisérů, je někdy těžké určit, co pod něj zařadit a co ne. Například díla Andreje Chržanovského věnovaná Brodskému, Gogolovi a Puškinovi do značné míry odpovídají definici dokumentárního filmu: režisér založil svůj scénář na biografiích klasiků, jejich portrétech, kresbách a spisech. Ukazuje se, že jsou založeny na skutečných dokumentech, ale forma Chržanovského celovečerních filmů připomíná spíše hrané filmy. A sám režisér odmítl definici „Filmu o Brodském / Puškinovi / Gogolovi“, takže by bylo správnější umístit jeho díla, když ne do hraných filmů, tak alespoň na periferii žánrů.

Je patrné, že v Rusku je animadok stále bodovým fenoménem. Nejčastěji je vytvořen sám a ještě si nezískal lásku všech, i když pro něj byla na Big Cartoon Festivalu přidělena samostatná kategorie. Tak vysvětluje neoblíbenost žánru Dina Goder: „Faktem je, že naše traumata neprožívají, lidé si jejich přítomnost nechtějí přiznat. Autorská animace v Rusku je fantasy. Tento únik, neochota, strach nebo vyhýbání se mluvení o bolestivých věcech souvisí s naší historií.“ A skutečně málokdy se do kin a jejich diváků dostanou nedětské celovečerní filmy. Tato cesta ruského animadoka teprve čeká.

Ve volném čase z práce se dívám na animované seriály a zase přemýšlím o práci, ale co to je?