Obsah
Banshee of Inisherina – melancholické mistrovské dílo s Colinem Farrellem a Brendanem Gleesonem
„Banshee of Inisherina“: Nedokončený kus pro housle s useknutými prsty
V hlavní soutěži festivalu v Benátkách předvedli černou komedii o neopětovaném přátelství „Banshee of Inisherin“ od Martina McDonagha („Tři billboardy mimo Ebbing, Missouri“ a „Sedm psychopatů“). Stejně jako v kultovním „Lehni v Bruggách“ hlavní role ztvárnili brilantní Colin Farrell a Brendan Gleeson. O filmu z Benátek píše Anastasia Senchenko.
Po premiéře nového filmu Martina McDonagha s nevyslovitelným a literárně šmrncovním názvem The Banshees of Inisherina byly zřejmé dvě věci. Za prvé, románek mezi Colinem Farrellem a Brendanem Gleesonem se zapíše do dějin kinematografie někde mezi Paulem Newmanem a Robertem Redfordem a Jayem a Tichým Bobem (navzdory skutečnosti, že Farrell a Gleeson nemají v Banshee téměř žádné společné scény). Za druhé, že McDonagh je jedním z těch vzácných a jedinečných umělců, kteří „jsou jako kus zlata: každý to má rád“. Tak kdysi Peter Weil a Alexander Genis charakterizovali dílo Sergeje Dovlatova, který se proslavil i svými smutnými a ironickými příběhy z prostého života. McDonaghovy zápletky jsou ještě horší invencí a rozmáchlými divadelními gesty. Jeho trpící loutky zapalují policejní stanice, zapojují se do kriminálních konfliktů a se zbraní v ruce hledají odplatu. V „Banshee of Inisherin“ však nic z toho není, ale nikdy předtím v jejích loutkách, teatrálně se včas objevujících na plátně a dávajících repliky, bylo tolik lidskosti.
Příběh se odehrává na fiktivním ostrově Inisherin na západním pobřeží Irska v roce 1923. V době, kdy na pevnině zuří občanská válka viditelná ze břehu, žijí ostrované svůj odměřený život. A pak dojde k opravdu mimořádné události. Jednoho odpoledne šel melancholický farmář Podrick (Farrell) v doprovodu své milované oslice Jenny (sám tvrdí, že je to poník) z kopce do osamělého domu na pobřeží. Ten jako vždy zamířil ke svému kamarádovi, postaršímu houslistovi Colmovi (Gleeson), na tradiční odpolední půllitr do místní hospody. Ale Colm Podrickovi neotevřel, ale jen mlčky seděl a kouřil ve svém bytě. Když jsem to probral s barmanem a pak se svou sestrou, prošel jsem všechny možnosti („Možná jsem něco řekl nebo udělal, když jsem byl opilý, a nepamatuji si to?“, „Možná je v depresi?“, „Možná to prostě ne jako vy?), Podrick stále zažene svého nejlepšího přítele do kouta a dostane odpověď. Colm už ho opravdu nemá rád, navíc si myslí, že je nudný hulvát a už s ním nechce ztrácet čas. Takové odhalení vážně zaráží jak Podricka, tak všechny obyvatele ostrova („Je mu dvanáct?“), kde se v novinách dlouho neobjevily žádné zprávy kromě války. Jak se ukázalo, byl to výsledek Colmových dlouhých myšlenek o životě, který mu zbývalo jen málo. Houslista chce ukořistit poslední vlakovou jízdenku na věčnost – vytvořit skvělou hudbu, a proto už nehodlá ztrácet čas prázdnými řečmi. Tato v podstatě komická zápletka založená na McDonaghově charakteristickém receptu se rychle rozvine ve skutečnou tragédii s useknutými prsty a oslí tvrdohlavostí. Odhaluje osamělost a zranitelnost farmáře Podricka, dojemně připoutaného ke své Jenny, a idiotského syna místního policisty Dominica (Barry Keoghan opět hraje šaška a velké dítě, skrze jehož rty mluví pravda), a Podrickovy sestry Siobhan (Kerry Condon ) – milovník literatury, který je stejně jako Colm zatížen svým proletářským okolím.
Ale hlavní je, že tato komická příhoda odhaluje v ostrovanech majitele subtilní a dětsky zranitelné duše. A jemné duše, stejně jako velké ambice, mohou vést ke skutečným potížím. Zde se odhaluje téměř gogolovský mechanismus (není úniku literárních paralel, které jsou v případě McDonagha relevantnější než ty filmové) – starý „Příběh o tom, jak se Ivan Ivanovič hádal s Ivanem Nikiforovičem“. Kvůli hloupé tvrdohlavosti jednoho a domýšlivosti druhého se nakonec ukáže nedokonalost a smutná zkáza celé lidské rasy, která čas od času selhává v poslání života v míru. S tím rozdílem, že v „Banshee“ autor své ostrovany miluje a lituje a smutné oči a obočí Farrellova domu jsou pro něj cennější než mistrovská umělecká díla. Kdysi dávno napsal tehdy převážně dramatik McDonagh trilogii o Irsku, odehrávající se na Aranských ostrovech. Poslední hra v této trilogii, The Banshee of Inishereen, nebyla nikdy publikována. Jenže nyní, o dvě dekády později, vychází film, ve kterém je skutečný Inisherin nahrazen fiktivním a na jejich místě zůstávají irské víly banshee, které předpovídají smrt (ve filmu je zosobňuje nevrlá stará vdova, se kterou nikdo nechce řešit). O čem ta dávná hra byla, zůstává záhadou, ale McDonaghův film je o marnosti a destruktivitě lidské pýchy, o tom, jak nebezpeční jsou tito hrdí lidé, kteří se ve stáří rozhodnou zanechat na Zemi svou stopu. A o těžké volbě ambiciózních lidí – zůstat prostým hodným chlapíkem nebo velkým debilem. McDonaghova odpověď je zřejmá: za doprovodu velkých úspěchů ty samé banshee často vyjí, i když tyto úspěchy někdy nestojí za dobrého osla.
„The Banshees of Inisherina“: příběh o tom, jak se Colin Farrell a Brendan Gleeson pohádali
Film s rychlým názvem „Banshee of Inisherina“ získal devět nominací na Oscara – „Nejlepší film“, „Nejlepší skóre“, čtyři nominace za herecké výkony a dvě autorské – Martin McDonagh se stal uchazečem o titul nejlepšího režiséra i nejlepšího scenáristy. Kulturní historik Svyatoslav Ivanov vysvětluje, proč na první pohled ponuré drama ze života Irska před stoletím není návnadou pro filmové akademiky, ale relevantním filmem na věčné téma.
Jednoho dne se rolník Patrick (Colin Farrell) ze zvyku pustil do svého nejlepšího přítele Colma (Brendan Gleeson), ale ten s ním nejen odmítl jít do hospody (jak to spolu udělali 1000krát předtím), ale s ním vůbec nemluvil. Brzy se ukázalo, že Colm nechce s Patrickem komunikovat, protože ho považuje za blázna („Dobrého chlapíka,“ vysvětlují zdvořile hospodští štamgasti) a sám sebe za nerealizovaného talenta, který se nehodí pít pivo, ale skládat brilantní houslovou skladbu. Patrick nebyl spokojen s tímto vysvětlením rozchodu, ke kterému Colm vydal ultimátum: „Pokud si se mnou zahraješ, useknu si všechny prsty.“ A myslel to vážně.
Toto je premisa The Banshee of Inisherin. Zde stojí za to objasnit, že Inisherin je fiktivní ostrov u pobřeží Irska (na velkém ostrově zuří občanská válka, což znamená, že čas akce je počátek roku 1923) a banshee jsou v irském folklóru předzvěstí smrti. Po vesnici opravdu chodí hrozivá stařena (snad kromě s kosou).
Po úspěchu v Hollywoodu se Martin McDonagh („Lehni v Bruggách“, „Tři billboardy. Poručík z Inishmore“ – styl srozumitelný). McDonagh setřásl filmovou podívanou a vliv Coens-Tarantino-Richie a znovu promluvil divadelní řečí. „Banshee“ je samozřejmě herecký film, kde září nejen Farrell a Gleeson, ale také Kerry Condon (Patrickova sestra) a Barry Keoghan (prostý mladík, proti kterému je Farrellův hrdina mudrc).
A jelikož McDonagh mluvil divadelním jazykem, pak děj vyznívá stejně. Děj „Banshee“ matně připomíná nejklasičtější klasiku dramatu – trilogii „Oresteia“ od Aischyla, kterou začíná historie divadla. Mluví o vraždě spáchané z pomsty. A o další vraždě, spáchané z pomsty za první vraždu. A samozřejmě o odvetné pomstě za třetí vraždu. A v dílech Aischyla všude za hlavním hrdinou létaly impozantní a otravné Erinyes – bohyně odplaty (proč ne banshees?).
Materiál k tématu
Postavy Farrella a Gleasona také dělají ošklivé věci, aby se navzájem mstili – pokaždé bolestivější než ta předchozí. Děj ilustruje absurdní eskalaci konfliktu: hrdinové jsou připraveni se nakonec zabít, protože někdo odmítl půllitr tmavého piva. V Aischylus musela bohyně Athéna dokonce zavést porotní proces, aby konflikt vyřešila a usmířila válčící strany. V případě McDonagh’s se také bude zdát, že uzavřou mír, ale jejich konflikt už bude takový, že oba lze považovat za poražené.
Dalším klasickým příběhem, který mě napadá, je německá legenda o Michaelu Kohlhaasovi, jak ji vypráví klasická romantická novela Heinricha von Kleista. Kohlhaas, uražen menším porušením svých práv, zahájí křížovou výpravu na obranu vlastní důstojnosti, která se rozvine v ozbrojené povstání. Etika romantismu (neboli boj za práva Afroameričanů, který provedl hrdina románu a filmu „Ragtime“ podle Kohlhaase) vykreslil takovou postavu v hrdinských tónech. Netoleroval nečestnou čest, odvážně vyzýval ty, kteří byli silnější – a bojoval až do konce!
McDonagh se na toto chování dívá moderní optikou: jeho hrdinové nejsou zásadoví, ale hádaví, ne ušlechtilí, ale malicherní. Jejich chování je diktováno velmi „křehkým mužským egem“.
Navíc, jak se říká, obojí je dobré. Gleasonova postava, která celý život hrála na housle, najednou zjistila, že ze svých skladeb nezanechal jediný notový zápis. Kdo za to může? Samozřejmě ten kámoš v pití, který ho „rozptýlil“. Farrellova postava, zjevně ohrožená useknutými prsty, to tvrdošíjně ignoruje, jako odmítnutý gentleman, který věří, že cílem jeho pokroků je „být bláznem“.
Pohmožděné ego + stupňující se agrese = válka. Rýmování zápletky s vojenskými operacemi v „Ishinerin’s Banshee“ se občas objeví, ale je prezentováno poněkud neomaleným způsobem. Zatímco dva muži, čas od času popíjejí sklenku a dívají se do kostela, mají zápas na malém zeleném ostrůvku, z toho většího se ozývá řev občanské války.
Zdánlivě unikli britské nadvládě a na počátku 1920. let se Irové rozdělili na zastánce svobodného státu a republikánské armády – někteří souhlasili se statutem britského panství, zatímco jiní bojovali za absolutní nezávislost. Vypukla krvavá občanská válka, jejíž jizvy se dodnes nezacelily. Nejtemnější stránkou irských dějin jsou masové popravy vězňů, ke kterým se obě strany konfliktu uchýlily, aby zastrašily.
Jeden z obyvatel Inisherinu je nepříjemný policista, který cestuje na pevninu, aby se zúčastnil těchto přestřelek. Není příznivcem jedné z armád – je prostě najat za malý poplatek a oběd zdarma. Když se Gleasonova postava ptá, koho popraví – stoupence či odpůrce britského panství – policista odpoví, že neví (a o politiku se vůbec nezajímá). Jaký je v tom rozdíl? Když tedy McDonagh řekl velmi málo o válce na samotném ostrově, mluví na příkladu hádky dvou vesnických mužů o krutosti a absurditě konfliktů jakékoli velikosti.
McDonaghovy hry a filmy jsou v Rusku dlouho populární (v Permu byl po něm dokonce pojmenován divadelní festival). V ruskojazyčných recenzích „The Banshee of Inisherin“ je často zmiňován Gogolův „Příběh, jak se Ivan Ivanovič hádal s Ivanem Nikiforovičem“. Tato paralela je zcela správná nejen kvůli podobnosti děje, ale také proto, že McDonagh stejně jako Gogol své postavy miluje, v mnohém s nimi sympatizuje, ale nezapomíná, jak zatraceně směšně se chovají. Přes veškerou tragédii toho, co se ve filmu odehrává, je zde spousta výsměchu – také gogolovských, ale je tu poměrně málo komediálních scén, ačkoli „Banshee“ byl oceněn Zlatým glóbem v kategorii „Nejlepší komedie nebo muzikál“.
Film je jako zahořklý a hutný irský porter, jehož mnoho sklenic vidíme na plátně. Farrellova postava v něm žádá svou sestru, aby nečetla nějakou smutnou knihu: „Jinak budeš smutná sama.“ O filmu McDonagh’s lze také říci: nedívejte se na něj, jinak budete smutní. Jiná věc je, pokud jste již smutní, pak se s „Banshees of Inisherin“ určitě budete cítit lépe.