Proč se dívat na „Execution“ – temný detektivní příběh na pozadí hroutícího se SSSR

Jak pátrání po maniakovi ničí životy i těm, kteří nebyli jeho obětí: recenze filmu „Poprava“

Zpočátku může taková prezentace dráždit přemírou nových a nových detailů, ale je v ní jasná logika: „Poprava“ není jen filmem o dopadení maniaka, ale také filmem o tom, jak se hledá zločinec ničí životy i těm, kteří nebyli jeho obětí.

Z tohoto pohledu bude „Poprava“ mnohým připomínat klasické detektivní thrillery Davida Finchera jako „Sedm“ a „Zodiac“. Ale co se týče atmosféry a stylu, Kvataniin film se nejvíce podobá „Zlaté rukavici“ Fatiha Akina, jen zde není kladen větší důraz na maniaka, ale na vyšetřování jeho zločinů. Stejně jako The Golden Glove je i Execution zalidněno barevnými, ale často odpudivými postavami, mezi nimiž nejsou (až na vzácné výjimky) jednoznačně kladní hrdinové. A stejně jako filmy Akina a Finchera, „Execution“ zachycuje především svůj styl – ponurý, ale bezvadně kalibrovaný. Snad nikdy předtím nebyla nudná pozdně sovětská „stagnace“ natočena tak krásně. Film pečlivě obnovuje estetiku 1980. let: masivní basreliéfy Iljiče v kancelářích úřadů, ošuntělé kozáky, videokazety s ručně psanými nápisy – a mnohem, mnohem více. Celá tato hojnost maličkostí, dobře známá každému, kdo byl svědkem posledních let Sovětského svazu, je zde použita k vytvoření nejbohatšího a nejrealističtějšího obrazu minulé éry. Styl se však neomezuje pouze na čistě materiální aspekty. „Execution“ je nabitý nádhernými záběry a scénami. Jen pozor na epizodu, ve které se Davydov setkává se svou milenkou – to by udělalo čest každému noiru. Nebo vrchol výslechu, kdy denní světlo proráží polorozpadlé zdi a stíní postavy vyšetřovatele a maniaka. Série takových šťavnatých – i když často obtížně vnímatelných – záběrů je dovedně rozeseta po celé stopáži, a proto je více než dvouhodinový film sledován s neutuchajícím zájmem. Téměř jediný zádrhel ve filmu nastává na konci, kdy děj nabere ostré spády a celý příběh výslechu nepoddajného maniaka se začíná dívat v novém světle. Kvůli dodatečným dějovým vláknům na konci působí film místy přetíženě a zápletka použitá ve scénáři, byť je poměrně věrohodná, přesto působí příliš hollywoodsky a vypadne z obecného – téměř dokumentárního – tónu. (A něco podobného se skutečně stalo v hollywoodském filmu – konkrétně v dnes již polozapomenutém thrilleru „Taking Lives“ s Angelinou Jolie.) I ten nejnečekanější zvrat se však tvůrci snažili podat co nejpřesvědčivěji a vůbec, se jim to podařilo. Ale to vše jsou drobné nedostatky, které nemění hlavní věc: „Poprava“ je jedním z nejjasnějších ruských filmů roku a vynikajícím debutem pro mladého režiséra. Není divu, že byl vřele přijat na žánrových festivalech a na festivalu v Remeši dokonce získal zvláštní cenu policejní poroty. „Poprava“ je ve svém jádru příběh, byť formou univerzální, ale obsahově velmi ruský, příběh o zločinu a trestu, natočený s přesně vypočítaným smyslem pro takt a styl.