„The Flood“ je nejjednodušší, nejživější a nejdojemnější film o možném konci světa

Lidstvo má zjevně tendenci se v knihách i na filmových plátnech ničit. Dystopie jsou ve svých projevech mnohostranné a každá z nich se snaží vyniknout originalitou tragédie. Dá se na „The Flood“ kromě hlasitého názvu ještě něčeho chytit? Zkusme na to přijít. Hlavní hrdinové nemají žádná jména, jsou to pouze Žena (Jodie Comer) a Muž (Joel Fry), kteří hrají své role matky a otce. Tento pár se stal zajatcem tragických okolností. Obvyklý způsob života se rozpadl a zbývá vybudovat nový. A důvodem je potopa, která sestoupila na zem v deštích. Ve filmu je potopa jen kulisou rozvíjejícího se příběhu, i když by podle všeho měla být motorem zápletky. Není zde žádná akce a jediná velkolepá scéna je obsažena v úvodních pěti minutách filmu. První věc, kterou na obrazovce vidíme, je poklidné prostředí koupelny, kterou obývá mladá těhotná žena. Během několika okamžiků zasáhne její domov a tisíce dalších britských domovů katastrofa. Svět se ponoří do chaosu, kde hlavní hrdina porodí. A nyní její malá rodina, skládající se z malého Zeba a jejího manžela, hledí na nepředvídatelnou budoucnost. „The Flood“ je těžké přiřadit k nějakému konkrétnímu žánru, protože jako dystopie je film slabý: není tu žádný pocit katastrofy (možná důvodem je zpočátku mizerný rozpočet). Jeho smysl je spíše zasazen do nezjevné metafory kataklyzmatu jako krize v životě rodiny a konkrétně ženy po narození dítěte. Dá se to odůvodnit tím, že tým, který na filmu pracoval, byl převážně ženský – režisér, scénárista, skladatel, kameraman, někteří výtvarníci a producenti. Mahalia Belo natočila svůj film podle stejnojmenného románu britské autorky Megan Hunter, který vyšel již v roce 2017. Pro ni to bylo její první celovečerní dílo: předtím natočila dvě relativně malé série – „Requiem“ a „Dlouhá cesta“ – a několik krátkých filmů. Belo se nesnaží na diváka zapůsobit velkoplošnými výjevy povodní – o dění se divák dozví až prostřednictvím zpráv. Těžištěm filmu jsou osobní zkušenosti hlavních postav. Jde o příběh o přežití, vyprávěný s nezvyklou citlivostí na žánr, což mu dodává určité kouzlo. Apokalypsa je zde prezentována nikoli jako krutá ničivá síla, ale jako přirozený přechod do nové etapy. Bezpodmínečná láska hlavní hrdinky k jejímu dítěti je poctou lidské odolnosti, která ukazuje, že vždy existuje naděje a síla, která vám umožní přežít i ty nejstrašnější časy. Hrdinka našla smysl života v tom, že byla připravena zemřít pro své dítě. Snímek však nastoluje i ještě klouzavější téma – strach ze smrti nikoli o sebe, ale o druhého člověka, v tomto případě novorozence. Životní šoky jsou pro lidi mnohem těžší než pro přírodu. Tato myšlenka se odráží v původním názvu filmu – The End We Start From, což v překladu znamená „Konec, ze kterého začínáme“. Povodeň spláchla předchozí život jejích obyvatel, ale dala jim šanci začít znovu. Úvahy o sebeurčení prostupují celým obrazem, tyto úvahy nás nutí vidět, jak úzce propojujeme naši osobnost s hmotným světem. „The Flood“ není příběhem o rozsáhlé katastrofě lidstva nebo přírodní katastrofě: zde není nic pro fanoušky akce. Jde spíše o film k zamyšlení na téma, jak rychle se může vše zhroutit, pokazit, změnit a jak se zdánlivě blízcí lidé mohou v extrémní situaci chovat hrubě. Film o smrti a životě zároveň.

Podpořte DARKER!

To je důležité! Potřebujeme tvou pomoc. Staňte se DARKER sponzorem a získejte exkluzivní včasný přístup k obsahu z nových čísel a dalších!