„Tisíce let obětí v našich žilách.“ 6 dojemných frází z Černobylu

„Každá generace musí znát utrpení“: nejdojemnější fráze z „Černobylu“

Dialogy „Černobylu“ zůstanou v paměti každého diváka na velmi dlouhou dobu. Trefili se do černého a odhalili neuvěřitelnou lež, za kterou museli zaplatit mnoha lidskými životy. Zde je jen několik příkladů.

Jaká je cena lhaní? Není to tak, že bychom si to pletli s pravdou. Nejnebezpečnější je, že když budete dlouho poslouchat lži, úplně zapomenete, jak vypadá pravda. Co nám tedy zbývá? Budeme se muset vzdát i naděje na pravdu a utěšovat se pohádkami. A nezáleží na tom, kdo jsou hrdinové v těchto pohádkách. Chceme jen vědět, koho obviňovat. V této pohádce Anatoly Dyatlova je lepší na to nepřicházet.

Hrubý, nepříjemný muž, velel té noci a dával rozkazy. Neměl žádné přátele. Alespoň ti vlivní. A nyní Dyatlov stráví deset let ve službě v táboře. Tato věta je samozřejmě dvojnásob nespravedlivá, protože tam byli horší zločinci. Za to, co Dyatlov udělal, si nezaslouží být ve vězení. Zaslouží si zemřít.

Místo toho deset let za trestný čin nedbalosti. Ale co to znamená? Nikdo neví. To je jedno. Je důležité, aby u nich zvítězila spravedlnost. Protože pro ně je spravedlivý svět rozumným světem. Na Černobylu nebylo nic rozumného. V tom, co se stalo tam a potom, i v tom dobrém, ve všem. Ve všem. Šílenství.

Valery Legasov, epizoda 1

— Zajímalo by mě, kolik z vás zná název tohoto místa? Samozřejmě tomu říkáme Černobyl. Ale skutečné jméno.

— Jaderná elektrárna pojmenovaná po Vladimíru Iljiči Leninovi.

– Přesně tak. Vladimír Iljič Lenin. Dnes by byl na vás všechny hrdý. Zvláště vy, mladý muži, a vaše láska k lidem. Není to koneckonců účelem státního stroje?

Někdy se stáváme obětí strachu. Ale víra v sovětský socialismus bude vždy odměněna. Země nám říká, že situace není nebezpečná: věřte tomu, soudruzi. Země říká, aby se předešlo panice: pozorně poslouchejte.

Je to tak, když lidé uvidí policii, budou se bát. Ale moje zkušenost je taková, že když se lidé ptají na otázky, na které nejsou v jejich zájmu, jednoduše jim musí být řečeno, že by měli pokračovat ve své práci a nechat problémy země na zemi samotné. Ohraničíme město. Nikdo neodejde. Přerušte telefonní linky – dezinformace se nesmí šířit. Tak zabráníme lidem ničit plody jejich vlastní práce. Ano, soudruzi, za dnešní večer budeme všichni odměněni. Tohle je naše chvíle slávy.

Zharkov, člen výkonného výboru města Pripjať, epizoda 1

„Čísla jsou k ničemu, ale my rozhodně nejsme rezidenti.“ A nedá se ani říct. Proč to potřebujeme kvůli 400 rublům?

– Uděláte to, protože je to nutné. Uděláte to, protože to nikdo neudělá. A pokud ne, zemřou miliony. Pokud ti to nestačí, nebudu ti věřit. To je to, co naše lidi vždy spojovalo: tisíce let obětí v našich žilách. A každá generace musí znát utrpení. Plivu na ty, kteří to udělali, a proklínám cenu, kterou jsem zaplatil. Ale smiřuji se s tím. Teď se uklidni. A jděte do vody. Protože je to nutné.

Dialog mezi Borisem Shcherbinou a zaměstnanci JE Černobyl, epizoda 2

— Někdo rozhodl, že evakuační zóna by měla být 30 kilometrů. A víme, že v oblasti Gomel, vzdálené dvě stě kilometrů, je cesium 137.

– Na jakém základě?

– Promiňte, možná jsem zůstal příliš dlouho v laboratoři? Nebo jsem možná jen blázen? Opravdu se vše dělá takto? Svévolné rozhodnutí nějakého aparátčíka, které bude stát mnoho životů? Karieristický člen strany?

– Jsem kariéristický člen strany. Pozor na jazyk, soudruhu Legasove.

Dialog mezi Boris Shcherbina a Valery Legasov, epizoda 3

„Je to tu nebezpečné, ve vzduchu je radiace, nebuďte hloupí.“

– Víš, kolik mi je let?

– Dvaaosmdesát. Žiju tady celý život. Tady, v tomto domě, na tomto místě. Nezajímá mě vaše bezpečnost.

– Mám práci, nekomplikujme to.

– Ztížit to? Nejste první voják, který sem přišel se zbraní. Když mi bylo 12, byla revoluce. V řadách pochodovali carští lidé, pak bolševici, chlapci jako vy. Řekli nám, abychom odešli. Ne.

Pak tu byl Stalin a jeho hladomor, hladomor. Moji rodiče zemřeli. Dvě mé sestry zemřely. Bylo nám také řečeno, abychom odešli. Ne.

A velká válka, němečtí chlapci, ruští chlapci. Znovu vojáci, znovu hlad, znovu mrtvoly. Moji bratři se nikdy nevrátili domů, ale já zůstal. A jsem stále tady. Po tom všem, co jsem viděl. Tak proč bych měl teď odcházet, protože vůbec nevidím? Ne.

Dialog mezi starší ženou a vojákem během evakuace, epizoda 4

– Poslouchej, to se stane každému poprvé. Obvykle, když zabil člověka. Ve vašem případě pes. Není se tedy za co stydět. Pamatuješ si svůj první čas, Garo? Moje poprvé – Afghánistán. Pročesali jsme dům. Najednou vyskočil muž a já ho střelil do břicha.

Skutečná vojenská historie. Neexistují žádné dobré příběhy jako ve filmech, ale pouze trapné. Ten chlap tam stál, bum!, břicho.

A byl jsem tak vyděšený, že jsem spoušť nestiskl až do večera. Říkal jsem si, dobře, to je ono, Bacho, ty jsi do někoho vrazil kulku. Už nejsi ty. A nikdy nebudete sami sebou.

A ráno se probudíš a pořád jsi to ty. A uvědomíte si, že celou tu dobu jste to byli vy, jen jste to nevěděli.

– Štěstí celého lidstva.

— Naším cílem je štěstí celého lidstva.

– Ano. Jsem šťastný. Šťastný každý den.

Dialog vojáků v uzavřené zóně, epizoda 4