„Whirlpool“ od KinoPoisk HD není jako jiné televizní seriály o policii. A to je dobré

„Whirlpool“: jak falešní ruští detektivové chytili litevského satanistu

V srpnu HD streamovací služba KinoPoisk dokončila promítání policejního hororu Whirlpool. V rámci „Měsíce ruského televizního seriálu“ zjišťujeme, proč tento projekt, který vyniká svou žánrovou příslušností a necenzurou, zůstává dalším neúspěšným pokusem o spuštění domácí žánrové kinematografie.

Při zátahu v drogovém doupěti najde pracovní skupina flash disk s děsivým šňupacím videem, na kterém neznámá osoba zabíjí teenagera nožem. Nové vyšetřování, kde je rychle objeveno ještě více obětí a stopa litevského satanisty Matase, se týká tří hlavních postav „Whirlpool“, které přibližně stejně sdílejí čas u obrazovky.

Nejprve je tu zachmuřený agent Krasnov (Vladimir Vdovichenkov), trpící několika standardními neo-noirovými problémy (mrtvý partner, umírající manželka, dcera na útěku). Za druhé, jeho podřízený Mark je mladší, módnější (tetování, motorka) se stejně tragickým osudem (je narkoman, který po práci navštěvuje skupinová terapie). A konečně třetí hrdinka, dívka z mládežnické party přezdívané Moucha, která pomáhá Markovi vyšetřovat zmizení teenagerů, je typickou „dívkou v nouzi“ (v prvních třech dílech přežije tři pokusy o znásilnění).

Ve skutečnosti jsou všichni tři tito hrdinové funkčními postavami, potřebnými pouze k posunu děje, ale ne, nedej bože, k hlubokým studiím lidské povahy. Stejně tak v celém „Whirlpoolu“ by jen stěží někdo podezíral nějaké vyjádření autora – ne, tohle je rozhodně žánrový produkt. To vše vůbec neznamená, že byste na to měli přestat klást nejrůznější umělecké nároky a vkusové nároky. Naopak žánrová kinematografie podléhá téměř přísnějším standardům než kinematografie autorské, i když se nebavíme o vysoké estetice, ale pouze o takzvané kvalitě obsahu. Nuže, zkusme přijít na to, jak efektivně si tvůrci (režisér Andrej Zagidullin a scénárista Andrej Stempkovskij) vedli v jednotlivých deklarovaných žánrech.

Pokud je to detektivka, není to skutečné. Intriky jsou omezeny na minimum: satanista Matas se v první polovině sezóny stává postavou (a proto ztrácí svou mystickou auru), zatímco další nepravděpodobný zvrat ve vyšetřování donutí vyšetřovatele Krasnova jen sarkasticky zvolat: „Maniaci, sektáři, vraždy, rozkouskování a co? Genové experimenty?! Jsi si jistý?“ Objektivně je většina běhu seriálu věnována osobnímu melodramatu postav; a když je celá série věnována výletu do Matasovy rodné vesnice, její výsledky jsou komicky bezvýznamné: ukáže se, že v dětství to byl „divný kluk“ a jeho příjmení – šokovaný povzdech – Vilkas! Ano, hlavním padouchem je litevský satanista Matas Vilkas.

Hovoříme-li o zmíněné „kvalitě“, podle které se příznivci žánrové kinematografie zavazují posuzovat „produkt“, je patrné, že tvůrci kladli vědomý důraz na pocit z kvality podívané. Městské lokace jsou téměř permanentně zalité neonem a nechybí ani spousta velkolepých záběrů z dronů a trhaných hudebních sestřihů ve stylu klipů MTV z přelomu století. Kvalita thrilleru se ale měří trochu jinými kritérii než kvalita portfolia kameramanů a kameramanů.

Fanoušci napětí budou zklamáni: klipy skaterů a baymixerů, které předcházejí každé scéně s teenagery poflakujícími se na opuštěném místě, jsou mnohonásobně delší než každá z místních honiček (ty končí, jakmile začnou). A i v úspěšných lokacích, které vyvolávají napětí (sektářský byt plný rituálních rekvizit, kanalizační tunely), se kamera nikdy ničeho nestihne zachytit a proletí jimi, jako by to byl jen další záběr s panoramatem města.

Soundtrack „Kitty-Kitty“ pro televizní seriál „Whirlpool“

Jednou z velkých výhod domácích streamovaných seriálů oproti klasickým televizním seriálům je jejich necenzura. V „The Whirlpool“ postavy s chutí používají obscénnosti v průběhu celého filmu (většinou, nutno poznamenat, k tématu), jsou zde jak detailní scény užívání tvrdých drog, tak poměrně brutální násilí na plátně. Zdálo by se, že zápletka o rituálních vraždách je ideální příležitostí pro kompletní šokový obsah, ale série se do hororu stále nehodí. Když vyšetřovatelé sledují nešťastný šňupací tabák z flash disku, kamera stydlivě natáčí zátylek – divákům nebudou ukazovány žádné groteskní detaily satanských rituálů. Když vyšetřovatelé sestoupí do kanalizace a najdou tam těla teenagerů, jsou pečlivě zabaleni do špinavých pytlů. Stěžovat si na absenci rozsekaných teenagerů v záběru je sice zvláštní, ale pravdou je, že z hlediska žánrové teorie může takové zbavení fyzického rozměru snímku výrazně snížit sázku celé akce.

Tvůrci „Whirlpool“ stále poměrně úspěšně reprodukují jeden žánrový vzorec. Vrcholem závěrečné epizody je akční scéna v podobě hudebního sestřihu za doprovodu ruského rocku. Jedná se o bezpečnou techniku, kterou Alexej Balabanov dovedl k dokonalosti v duologii „bratr“. Je příznačné, že stejně jako tehdy, před 20 lety, je na soundtracku scény z „Whirlpool“ kapela „Spleen“ (byť s novým songem). Ukazuje se, že tato série má k deklarované žánrové dynamice velmi daleko a pouze označuje čas (nebo, jak název napovídá, utopení) na svém místě.