„Na povel štiky“ je pohádka, kterou si děti a možná i jejich rodiče určitě zamilují
Žil jednou jeden starý muž a měl tři syny: dva byli chytří a třetí byl blázen Emelya.
Jeho starší bratři pracují, ale Emelya leží celý den na sporáku a nechce nic vědět.
Jednoho dne šli bratři na trh a ženy, snachy, pošlime mu:
– Jdi, Emelyo, pro vodu.
A on jim od sporáku odpovídá:
– Jdi, Emelyo, jinak se bratři vrátí z trhu a nepřinesou ti dárky.
Emelya slezla z kamen, oblékla se, obula si boty, vzala kbelíky a sekeru a šla k řece.
Prosekal se ledem, nabral kbelíky a odložil je, zatímco se díval do díry.
A Emelya uviděla v ledové díře štiku. Vymyslel a popadl štiku do rukou:
– Jaká to bude pěkná rybí polévka!
Najednou mu štika říká lidským hlasem:
– Pusť mě do vody, Emelyo, ještě ti budu užitečný.
A Emelya se směje:
– K čemu mi budeš? Ne, vezmu tě domů a řeknu svým snachám, aby ti uvařily rybí polévku. Polévka bude sladká a lahodná.
„Nech mě jít, Emelyo, do vody, udělám, co budeš chtít.“
– Dobře, nejdřív mi ukaž, že mě nepodvedeš, pak tě nechám jít.
– Emelyo, Emelyo, řekni mi – co teď chceš?
„Chci, aby kbelíky šly domů samy a voda se nerozlila.“
– Pamatujte na moje slova: když něco chcete, řekněte:
Na příkaz štiky,
Podle mého přání.
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Jdi domů sám, vědra.
Jakmile Emelya pronesla tato slova, kýble šly samy do kopce. Emelya pustila štiku do díry a šla domů.
Vesnicí procházejí vědra, lidé jsou ohromeni a Emelya jde za nimi a směje se. Kbelíky vešly do chatrče a postavily se na lavičku a Emelya vylezla na sporák.
Ať už uplynulo hodně času nebo málo, jeho snachy mu říkají:
– Emelyo, proč tam ležíš? Šel bych naštípat nějaké dřevo.
„Pokud nenaštípeš dříví, vrátí se tvoji bratři z trhu a nebudou ti nosit dárky.“
Emelya se zdráhá slézt ze sporáku. Vzpomněl si na štiku a řekl:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Jdi, sekyrko, nasekej dříví a dříví, jdi sám do chýše a dej to do pece.
Sekera vyskočila zpod lavice – a na dvůr, a pojďme naštípat dřevo a samotné dřevo jde do chaty a do kamen.
Kolik nebo kolik času uplynulo – jeho snachy mu říkají:
– Emelyo, už nemáme dříví. Jděte do lesa a rozsekejte ho.
A on jim od sporáku odpovídá:
– Co máme za lubem? Je naší věcí chodit do lesa pro dříví?
– No, nebudou pro tebe žádné dárky.
Není co dělat. Emelya slezl z kamen, oblékl se a zul si boty. Vzal provaz a sekeru, vyšel na dvůr a posadil se do saní:
– Ženy, otevřete brány!
Jeho snachy mu říkají:
– Proč jsi, hlupáku, vlezl do saní, aniž bys zapřáhl koně?
Snachy otevřely bránu a Emelya tiše řekla:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Jdi, na saních, sám do lesa.
Saně se samy rozjely, ale byly tak rychlé, že nebylo možné koně dohnat.
A my jsme museli do lesa přes město a tady drtil a drtil spoustu lidí. Lidé křičí: „Držte ho! Chyť ho! A víte, tlačí saně.
Přišel do lesa a řekl:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Sekero, nasekej trochu suchého dříví a ty, dříví, vlez si sám do saní, svaž se.
Sekera začala sekat suché dříví a samotné dříví spadlo do saní a bylo svázáno provazem. Pak Emelya nařídil sekeru, aby si vyřízla kyj – takovou, aby ji mohl zvednout silou. Emelya se posadila na vozík a řekla:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Saně spěchaly domů. Emelya opět projíždí městem, kde nedávno rozdrtil spoustu lidí a tam už na něj čekají. Popadli Emelyu, stáhli ji z vozíku, vynadali jí a zbili.
Vidí, že věci jsou špatné, a tiše říká:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Pojď, klube, přetrhni jejich strany.
Obušek vyskočil – a pojďme udeřit všechny. Lidé spěchali pryč a Emelya se vrátila domů a vylezla na sporák.
Kolik nebo kolik času uplynulo – král slyšel o Emelinových tricích a poslal za ním důstojníka: aby ho našel a přivedl do paláce.
Do té vesnice přijde důstojník, vstoupí do chatrče, kde bydlí Emelya, a ptá se:
-Ty jsi blázen Emelya?
A říká od sporáku:
„Rychle se obleč, zavedu tě ke králi.“
Důstojník se naštval a chtěl Emelyu udeřit. A Emelya tiše říká:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Klub, klub, zlom jeho strany.
Obušek vyskočil a začal důstojníka bít, ten mu násilím sundal nohy.
Car byl velmi překvapen, že se jeho důstojník nedokázal vyrovnat s Emelyou, a poslal svého nejlepšího šlechtice:
„Přiveď pro mě Emelyu do paláce, jinak ti sejmu hlavu z ramen.“
Šlechtic koupil rozinky, sušené švestky a perník, přišel do té vesnice, vešel do té chýše a začal se svých snach ptát, co Emelya miluje.
„Naše Emelya miluje, když ho někdo laskavě požádá a slíbí mu červený kaftan – pak udělá, cokoli požádáte.“
Šlechtic dal Emelye sušené švestky, rozinky a perník a řekl:
– Emelyo a Emelyo, proč ležíte na sporáku? Pojďme ke králi.
A Emelya mu odpovídá:
– Na co? I mně je tu teplo.
– Emelyo a Emelyo, král vás nakrmí a dá vám něco k pití – pojďme, prosím.
– Emelyo, car ti dá červený kaftan, klobouk a boty.
Emelya přemýšlela a přemýšlela a řekla:
– Dobře, pojď dál, půjdu za tebou.
Šlechtic odešel a Emelya zůstala ležet na sporáku a řekla:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Pojď, peč, jdi ke králi.
Pak praskly rohy chýše, střecha se otřásla, zeď vyletěla ven a kamna sama šla ulicí, po silnici, přímo ke králi.
Král se dívá z okna a diví se:
– Co je to za zázrak?
A šlechtic mu odpovídá:
„Přichází k tobě, Emelyo, na sporáku.“
Král vyšel na verandu a řekl:
– Je na tebe spousta stížností, Emelyo! Potlačil jsi spoustu lidí.
– Proč vlezli pod saně?
V té době se na něj z okna dívala carova dcera, princezna Marya. Emelya ji viděla v okně a řekla:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Ať mě králova dcera miluje.
– Jdi péct, jdi domů.
Kamna se otočila a šla domů, vešla do chatrče a vrátila se na původní místo. Emelya leží a zase leží.
A král v paláci byl ve zmatku, křičel a plakal. Princezně Marya chybí Emelya, nemůže bez něj žít, žádá svého otce, aby ji oženil s Emelyou. Zde se král ujal řízení, pevněji sevřel a znovu řekl šlechtici:
– Jdi, přiveď ke mně Emelyu, živou nebo mrtvou, jinak mu sejmu hlavu z ramen.
Šlechtic koupil různé sladkosti a šel k Emelyi. Nakrmil a dal Emelyi něco napít, opil se a šel spát. A šlechtic ho naložil do vozu a odvezl ke králi.
Král okamžitě nařídil přivalit velký sud se železnými obručemi. Vložili do ní Emelyu a princeznu Maryu, sud namazali dehtem a hodili do moře.
Ať už na dlouhou dobu nebo na krátkou dobu, Emelya se probudila a viděla, že je tma a stísněnost:
– Nudné a odporné, Emelyushko! Dali nás do sudu s dehtem a hodili do modrého moře.
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Vítr je prudký, valit sud na suché pobřeží, na žlutý písek.
Foukal prudký vítr, moře se rozbouřilo. Sud byl hozen na suché pobřeží, na žlutý písek. Vyšly z něj Emelya a Marya, princezna.
– Emelyushko, kde budeme bydlet? Postavte nám jakoukoli chatu.
Pak se ho začala ptát ještě víc a on řekl:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Seřaďte se, kamenný palác se zlatou střechou.
Sotva dořekl, objevil se kamenný palác se zlatou střechou. Všude kolem je zelená zahrada, kvetou květiny a zpívají ptáci.
Princezna Marya a Emelya vstoupily do paláce a posadily se k oknu.
– Emelyushko, nemůžeš se stát hezkým?
Zde se Emelya na chvíli zamyslela:
– Na příkaz štiky,
Podle mého přání –
Dovolte, abych se stal dobrým chlapem, hezkým mužem.
A Emelya se stal takovým, že se o něm nedalo vyprávět v pohádce ani ho popsat perem.
A v tu dobu se král vydal na lov a uviděl palác stát tam, kde předtím nic nebylo.
„Jaký ignorant postavil na mém pozemku palác bez mého svolení?“
A poslal, aby to zjistil a zeptal se: kdo jsou?
Velvyslanci běželi, stáli pod oknem a ptali se.
Emelya jim odpovídá:
– Požádejte krále, aby mě navštívil, řeknu mu to sám.
Přišel ho navštívit král. Emelya se s ním setká, vezme ho do paláce a posadí ho ke stolu. Začínají hodovat. Král jí, pije a nestačí se divit:
-Kdo jsi, dobrý chlape?
– Pamatuješ si na toho blázna Emelyu – jak k tobě přišel na sporáku a tys nařídil, aby ho a tvou dceru nechali dehtovat v sudu a hodit do moře? Jsem stejná Emelya. Jestli budu chtít, spálím a zničím celé tvé království.
Král se velmi vyděsil a začal žádat o odpuštění:
– Vezmi si mou dceru Emeljušku, vezmi si mé království, jen mě neznič!
Zde měli hostinu pro celý svět. Emelya si vzala princeznu Maryu a začala vládnout království.
Tady pohádka končí a kdo poslouchal – dobře!