Machinarium – zahrajte si mistrovské dílo

Má robot srdce? Umí neuváženě hrát karty, umí sám hrát na hudební nástroje a skládat skladby? To by si jeho soused, který chce v tichu odpočinout, nemohl takhle líbit? Postará se robot o svého kamaráda a půjde v neděli ráno do kostela? A co se stane, když jednoho z robotů pošlou na skládku, vyhodí z města jako nepotřebného, ​​zničeného a zapomenutého a pokusí se vrátit tam, kde vládnou bezduché, šedé stroje. Stroje, které nemají srdce. Velké milující kovové srdce.

V tichém tichu železného města

Okamžitě chci ze hry zahnat stupidní „indie“ předponu. „Machinarium“ Projekt je samozřejmě netradiční, ale pouze stylově, jde o klasický quest se složitými a někdy zdaleka ne samozřejmými úkoly; A s takovými hádankami, že Eysenck s IQ testem může kouřit velké kubánské doutníky a nejen žárlit, ale hořet studem za svou práci.

„Machinarium“ – toto je typ hledání, o který lidé usilují „Petka“ a další „Shtyrlitsy“. Zde zadáte místo a budete se na něj dívat asi pět minut. Co je to za ptáčka na drátech, proč motýl tři minuty létá a pak si sedne na zábradlí, proč stará žena myslí na nekonečno? Navíc, na rozdíl od mizerných ruských questů, in „Machinarium“ opravdu existuje logika a zdravý rozum. To znamená, že aby se auto dalo do pohybu, nemusíte hádat, že musíte utrhnout krávě za nos, pak třikrát slídit a pak plivnout do výfuku.

A samozřejmě je tu styl. Navíc je kvalitní, homogenní a mimořádně unikátní. Ve hře roboti nepromluví ani slovo, a proto museli vývojáři vše ukázat svým vzhledem. Smutek, smutek, přísnost, mír. I úkoly jsou nám zadávány výhradně v obrazech. Dědek na vozíku skřípe, nemůže vstát, sotva zvedá ruce, cuká sebou, vzdychá a podává nám prázdnou plechovku od oleje. Není jasné, co chce? Nebo hudebník zkouší zahrát sólo na saxofon, ale prsty mu zapadnou do otvorů, kde mají být tlačítka. Takže mu musíme najít nějaké cvoky, které všechno napraví.

Ale to jsou květiny, co opravdu udivuje, je celkový styl všeho „Machinarium“. Vývojáři vytvořili nepohodlný malý svět, jakýsi policejní stát, kde ve vězení sedí veselí a schopní roboti, kterým vládnou bezduché mechanismy. Jsou vždy přísní, klidní, bez emocí. A krajiny: šedé ulice, šedé domy, šedá obloha. A ticho, jen vrzání a dunění hrdinových kroků.

A na tomto pozadí se někdy objevují postavy se zcela lidskými návyky. Nášmu hrdinovi se například velmi stýská po milované, robot hasák je naštvaný, protože mu vzali gramofon a nemůže tančit. Když přijde čas, stařena se pokřižuje a vchází do kostela a apatický vězeň je připraven nám pomoci na cigaretu.

I zvířata zde jsou kovová. Kočka spí na střeše, a když se ji snažíme chytit, nespokojeně mňouká a utíká. Krysy se prohánějí po skládkách, ptáci létají nad nimi. Svět „Machinarium“ velmi podobná té naší, jen místo lidí a zvířat zde žijí roboti. A v každém z nich můžete vidět známý typ. Ve veselém muzikantovi a zlém banditovi.

Robotická logika, lidská intuice

A přitom veškerá zdejší nádhera vzniká pomocí technologie flash. Pro ty, kteří znají práci studia Amanita Design – to není novinka. Ale je načase, aby byli všichni ostatní překvapeni, protože vývojáři nepoužívají nic, co dělá „dospělé“ questy krásnými.

Flash navíc hru nijak neomezuje. Vzpomeňte si na jakýkoli klasický úkol: „Sibiř“, Broken Sword, dokonce i domácí monstra – všechny nejsou technicky v žádném případě lepší. „Machinarium“.

Navíc jsou zde dokonce některé zcela inovativní funkce (a to je v hledáčku – nejkonzervativnější žánr!). Náš robot se dokáže natáhnout nahoru, načež se stane dlouhým jako klobása a strašně nepohodlným; nebo se možná smrští jako zploštělá hliníková plechovka. V jednom z těchto dvou stavů bude třeba vyřešit mnoho úkolů. Buď tam něco visí vysoko na laně – musíte na to dosáhnout, nebo musíte vlézt do díry.

Samotná hratelnost ale dost připomíná klasické questy, ve kterých na nás na každém „ekarnu“ (úrovni) čeká několik hádanek, a dokud je nevymyslíme, těžko se dostaneme dál. Zpočátku je vše docela jednoduché. Kousek po kousku sbíráme své tělo a snažíme se vrátit do města. Ale nepustí nás, hlídač nám ukazuje, že lidí jako my je tady dost a víc jich nepotřebujeme. Zelená pouze pro policii. Proto se podíváme na klasického představitele této kasty – je vysoký a s modrým pruhovaným kloboukem. Musíme předstírat, že jsme stejní. To znamená, že najdeme barvu, čepici, štětec, použijeme to celé, natřeme, přidáme trochu výšky a už nás přijímají za své.

Zdá se to jednoduché, ale mnohem častěji se úroveň mění v peklo. Díváš se na něj a říkáš si: co chceš, ty bastarde?! Řešili jsme hádanku a ptáček sežral jeden žeton. Sedí na tyči, dívá se na nás a neexistuje způsob, jak ji chytit. Neexistuje žádná hůl, nemůžu nic házet a moje ruce na to nedosáhnou. Chodíme tam a zpět a ona se nám stále vysmívá – opakuje po nás. Pohybuje se také po elektrickém drátu a neustále sleduje, co náš robot dělá.

A řešení se ukazuje jako geniálně jednoduché. Pronásleduje nás pták? Ano, ale bude to opakovat naše činy? Natáhli jsme se a ona stála na špičkách, my jsme si dřepli, ona se scvrkla. Znovu vstali, škádlila a opakovala. A když to uděláme pětkrát, drát se přetrhne a ta ošklivá věc narazí na asfalt.

A tento druh problému se zde vyskytuje neustále. Vy sami nechápete, jak je řešíte, protože tam nebyl jediný náznak. Tak poznáte, že lupu, kterou jste dostali, potřebujete, abyste viděli motýla, který přistál na zábradlí. A to vše proto, aby pak zopakovala svůj ornament na rébusu u vchodových dveří. Chytnete se za hlavu, natáhnete ruce k nebi a zeptáte se: „No, jak to mám vědět, když v každé hře je hmyz dekorativním prvkem?

Jsou ale samozřejmě i jednodušší problémy, kdy stačí být chytrý. Přistupujeme ke stařeně a vidíme, že přemýšlí o nekonečnu. Nedaleko najdeme kus papíru, který obsahuje kresby z městských hodin a stejný znak nekonečna. Pomocí páky nastavíme požadovaný čas, babička jde do chrámu a na jeho místě je druhý papír, jsou tam různé symboly. Používáme je, do služby je poslán třetí robot a během jeho nepřítomnosti mu z domu ukradneme reproduktor.

Takových příkladů by se dalo uvést sto. Ale nechci kazit zábavu. Na většinu z nich se samozřejmě dostanete sami. S obscénnostmi přes zuby, s omráčenýma očima, když se najednou ukáže, že tahle šílená kombinace předmětů a tohoto postupu otevřela dveře. Ale pokud nemůžete uhodnout, co se děje, existují dva typy vodítek. První je, že hrdina prostě přemýšlí, jak by mohl level dokončit. Hlavou mu běží klíčová událost, která vám ale moc nepomůže. Druhým typem je úplný průchod „obrazovkou“, ale abyste ji získali, musíte arkádovou hru vyhrát jako dandy. Je to náročný pes, ale pokud to zvládnete, stačí zopakovat to, co je na obrázcích.

Ale ve skutečnosti je proces řešení questů skutečně zábavný pouze ve spojení s nádherným světem. Každá nová úroveň, každá postava totiž odhaluje něco málo, nejen tajemství, ale prostě děj hry. Začínáme s prázdnou hlavou – nic se neví. A pak se ukáže, že hrdina má milenku, dozvídáme se o plánech banditů zničit město a sami potkáváme padouchy. A zdá se, že tu není jediný dialog, nikdo nepronese ani slovo, ale pomáháme poníženým a uraženým, hledáme přítele, učíme se dějiny světa.

Porazit systém

Jedna věc je ale vyřešit problémy s hledáním a odhalit zápletku a druhá věc je sedět u miniher. Vypadá to, jako by vývojáři našli všechny nejdrsnější věci na světě a strčili je do města robotů.

Zdá se, že jste se pohybovali lokacemi, správně kombinovali předměty, hádali, co táhnout, co táhnout, a pak jste narazili na nějaký mechanismus atd. Zabít dvě nebo tři hodiny hraním dámy s opilcem v baru? Snadno. On dává šrouby, ty matice. Vyhrává ten, kdo jako první nasbírá pět žetonů v řadě. Nepřítel nováčky jednoduše roztrhá a po vítězství se slastně směje.

Mnoho her je čistě logických. Musíte uhodnout sekvenci, správně pohybovat kurzory a vypočítat. Skutečná zkouška pro humanisty a dívky. Zabít kvůli tomu pár hodin je docela možné a vůbec to není přehnané.

A často jsme po další hádance prostě vyčerpaní. Někdy nás však dokážou mile překvapit. Například když se hrdina potřebuje dostat do laboratoře, ale velký robotický fanoušek ho dovnitř nepustí. Čepele se točí, nemůžeme projít. A on, stejně jako sfinga, se nás ptá na tři hádanky. Odpovíme správně, zpomalí a pak úplně usne. Ale stále se nemůžete dostat – ventilátor je pomalý, ale funguje. Probudíme ho, opět dává tři hádanky. Pak usne – a pořád dokola. Hádáte pětkrát, sedm – a nic. A pak omylem uděláte chybu a váš soupeř se začne zlobit a bafnout. Ještě jedna chyba a kniha problémů se zachvěje, téměř exploduje. A tady stačí naposledy náhodně vybrat odpověď, je rozervaná a cesta je volná. Kdo by to byl řekl, že se to takhle vyřeší.

Tento zázrak ale velmi rychle skončí. Pokud si nad hádankami dlouho nelámete hlavu, můžete hru dohrát za dva nebo tři dny. A podruhé se k němu nebudete chtít vracet, jako téměř každý úkol je pouze jednorázový. To jsou však dojmy, které zůstanou po průchodu. Ne, už na ně nelze zapomenout. Svět „Machinarium“ navždy zůstane v naší paměti. A stejně jako si pamatujeme Mysta a „Siberia“, budeme vzpomínat i na něj. Po letech napíšeme, že hry už nejsou stejné, ale v roce 2009 vznikl jeden projekt ve flashi a s roztomilým názvem „Machinarium“.

výhody: úžasný styl, švih; složité hádanky, jejichž vyluštění trvá dlouho; obecná atmosféra.
nevýhody: nelze použít pravé tlačítko myši; stručnost hry.