filmVztahZdravíZprávy

„Představte si, co víme“: stojí za to sledovat nový seriál s Evgeny Stychkinem?

Svět telegramových kanálů: jak dopadl seriál „Jen si představ, co víme“.

Foto: kinopoisk.ru

Na Kinopoisk HD se objevila série Romana Volobueva s názvem „Jen si představ, co víme“, která nabízí ponor do světa zpráv a telegramových kanálů. Filmový kritik Yaroslav Zabaluev vypráví, jak to dopadlo

Je nejvyšší čas uznat plot jako národní myšlenku ruského státu. Jen ať naši lidé něco zakážou: nejprve přijdou bojovníci proti všemu špatnému s návrhy na šerm, pak – proti všemu dobrému. Na výsledky si tradičně potrpí ti, kteří nechtějí nikoho porazit. No, nebo moc netrpí. Jak kdysi napsal princ Peter Vjazemskij, přísnost ruských zákonů je kompenzována volitelností jejich implementace. Mimochodem poznamenal, že až se zde začnou zákony skutečně dodržovat, bude zcela nemožné žít.

Pokud pro všechny výše uvedené potřebujete konkrétní ilustrace, nemusíte je hledat daleko. Není to tak dávno, co například filmový průmysl zareagoval (mimo jiné) na zákon o nadávkách spuštěním digitálních platforem. Dalším ilustrativním příběhem je zablokování Telegramu. Téměř dva roky sledujeme Roskomnadzor, jak se snaží zastavit provoz messengeru zakázaného v zemi, který zároveň jen zvyšoval dosah uživatelů.

Obecně se nyní zdá, že vzhled série „Jen si představte, co víme“ byl prostě nevyhnutelný, určený, abych tak řekl, shora.

Foto: kinopoisk.ru

Několik dní po premiéře zveřejnil ředitel PPCHMZ Roman Volobuev na svém Facebooku snímek obrazovky, že na Kinopoisku dostal sérii jedničku od uživatele AramGabrelyanov. Mediální magnát a majitel LifeNews byl zjevně tak pobouřen tím, co viděl, že se dokonce zaregistroval, aby snížil hodnocení seriálu.

Zajímavé:  9 mýtů o honu na čarodějnice, kterým věříte kvůli filmům a televizním pořadům.

Celá tato kolize je také velmi v duchu „PPCHMZ“, který hovoří o procesech, které se obvykle nazývají slovy, která ve skutečnosti nic nevysvětlují, jako je „generační změna“ nebo „evoluce“. Gabreljanova zase pobouřila postava jménem Georg Henrikovich Papa, prokremelský mediální manažer v podání Arthura Vakhy. Pracovala pro něj Bella Mambetova (Anfisa Chernykh), jedna z tvůrců kanálu Telegram, kolem kterého se děj točí. Mambetovou očividně nebavilo pracovat „pro svého strýce“ (tedy pro papeže), a proto vzala do náruče esejistku Gromovou (Rina Grishina) a nadšenou majorku Pogorelovou a rozhodla se vydávat zprávy na vlastní pěst. Sledovanost kanálu se zvýšila, ale to vše nepřineslo vůbec žádné peníze, rostly půjčky.

A pak Jevgenij Malyšev (Jevgenij Stychkin), hvězda žurnalistiky nedávné minulosti, sežraná novými časy, skočil uprostřed noci z nadjezdu u Moskvy City. Než ale stihnou vydat o Malyševovi nekrolog, ukáže se, že muž je naživu a zdráv, žije s rodinou v Londýně a právě teď odlétá do Moskvy, aby uklidnil matku a pokusil se vrátit ke své profesi.

Foto: kinopoisk.ru

Bylo by zvláštní, kdyby se to Volobuev vzhledem ke svým zkušenostem v médiích nepokusil reflektovat (i když série nevychází z jeho scénáře). Už v debutu „Cold Front“ částečně zakryl hipstery a v „PPCHMZ“ se kolektivní portrét „generace Afisha“ a jejích pedagogů (cameo od Ilji Krasilshchika a Jurije Saprykina) ukázal jako ne zrovna nelichotivý, ale rozhodně ironický. . Malyševovy fanfárové projevy a bezcílné vzrušení jeho svěřenců se ani nesnaží předstírat skutečný rozhovor o hodnotách (a hodnotě) ruské žurnalistiky. V neposlední řadě proto, čím se tyto hodnoty staly dnes. Zdejší razantně létající děj je ale potřeba spíše k dodání energie dění na plátně.

Volobuev záměrně ukazuje, že k tomu, aby Rusové začali sledovat domácí kinematografii, potřebují dějové kolize injekci skutečného života. Opravdu jsme tak ztraceni, že naši pozornost přitahuje obrazovka i iluze, že se snažíme zjistit, co se děje.

Zajímavé:  Trhák Godzilla and Kong: New Empire nezaujal kritiky, ale potěšil diváky.

Foto: kinopoisk.ru

V těchto věcech je důležité nezacházet příliš daleko, a proto jsou zde vysoce specializované konverzace zabaleny do obalu neonových a messengerových oken, které se donekonečna objevují v odrazech na oknech taxi. Technická cvičení bez skutečného citu by však působila nezáživně. A proto, co vás skutečně uchvátí, není ani tak akce, jako intonace a kompozice toho, co se děje. Kamera pečlivě zkoumá postavy, ale poslouchá jakoby na půl ucha – je v tom upřímnost ve vztahu k zašifrování prázdnoty, kterou vlastně všechny tyhle glibové dialogy jsou. Ale za tímto chytrým pohledem je jednoduché pochopení, že bez ohledu na to, jak nepříjemné jsou postavy, neznamená to, že si nezaslouží lásku.

Taková paradoxnost přitahuje a zneklidňuje, a to na úrovni čistě řemeslných technik. Volobuev rád zamíchá karty a skrývá skutečné zdroje své inspirace. A pak diváky oslepené neonovými záblesky nenapadne vzpomenout si zde nejen na Finchera a Refna (a tučňáky z filmu „Apríl“), ale také na Roberta Altmana a Tarantina z filmu „Byl jednou. v Příklad Hollywoodu. Tito autoři si také získávají pozornost nejen schopností „krátké montáže“, ale schopností sestavit z jednotlivých každodenních scén nejněžnější panorama aktuálního (nebo spíše právě uplynulého) okamžiku.

K takovým rozhovorům o ničem mimochodem potřebujete extrémní čistotu řeči a ovládání jazyka – dovednosti, které mnoho ruských filmařů obvykle zanedbává ve prospěch smysluplného mumlání. No, v praxi je to všechno podobné situaci, kdy sedíte v baru a vášnivě vysvětlujete něco důležitého svému partnerovi, a pak kolem projde někdo krásný a všechny vaše myšlenky zamotá do pekla. Dokážete se napůl usmát? To je možná nejjistější ukazatel duševního zdraví?

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button