„To the Stars“ s Bradem Pittem: těžké drama o osamělosti nebo „Interstellar“ v opačném směru

„Ad Astra“ není „Interstellar“ s Bradem Pittem, ale dobrý film!

Blízká budoucnost. Zemi hrozí zničení z energetických bouří, které zachvátily celou Galaxii. Téměř bez emocí (jeho puls nikdy nepřekročí normální hodnotu) je povolán astronaut Roy McBride, aby zachránil planetu před katastrofou. Samozřejmě, tohle je Brad Pitt.

Klíčem k vyřešení problému a možná i příčinou jeho vzniku je shodou okolností Royův otec – vesmírný průkopník Clifford (Tommy Lee Jones), který před třiceti lety zmizel z Neptunu během tajné mise za pátráním po mimozemské inteligenci.

Nový film Jamese Graye (The Lost City of Z) zprvu působí jako jakási perifráze Interstellaru. Režisér ale ve své tvorbě míří spíše na Apocalypse Now.

Rychle se ukáže, že celá dlouhá cesta má téměř tři miliardy mil! „Roy to nedělá proto, aby objal svého otce.“ Tohle je bez spoilerů.

Vztah mezi rodičem a dítětem má přirozeně, stejně jako v Coppolově monumentálním filmu, jungovskou povahu. První je hříšný Bůh a druhý může dospět až po symbolickém zúčtování. Pak se sám nedávný Syn stane Otcem a vše se stane znovu. Věčná zápletka.

Proto je role prostoru v tomto příběhu čistě dekorativní. Bezvzduchový prostor přitom vypadá téměř dokonale. Kameraman Interstellaru, Hoyte Van Hoytema, sice nenaplňuje práci Emmanuela Lubezkiho v Gravitaci, ale po zajištění vizuálního perfekcionismu Graye produkuje zcela nerealistické záběry.

Obraz kompenzuje nedostatek dynamiky v ději. Měli byste být připraveni na to, že „Ad Astra“ není atrakce. Dvě hodiny se na obrazovce nebude dít téměř nic. Jde o neuvěřitelně meditativní a neuspěchaný film, ve kterém jsou jakékoli náznaky aktivní akce nahrazeny úvahami o věčné osamělosti. Existuje pár výjimek, které jen potvrzují pravidlo.

Nejintenzivnější scénou filmu je třicátá druhá „bojová scéna“ (jasné kývnutí na „Vesmírnou odyseu“). Jinak je veškeré napětí založeno na testech psychické stability, které hlavní hrdina absolvuje s nezáviděníhodnou pravidelností.

Navzdory tomu, že se ve filmu objeví Tommy Lee Jones a Donald Sutherland, hlavní hvězdou filmu zůstává Brad Pitt, který dostal tolik času na plátně, že Ad Astra je prakticky monofilm. Herec se záviděníhodnou houževnatostí ve svých 55 letech opouští macho image a podruhé během roku (po roli Cliffa Bootha v Once Upon a Time in Hollywood) ztvárňuje postavy pro něj neobvyklé.

co to je? Opožděná krize středního věku? Další hledání sebe sama? Nebo pokus vyhrát druhého Oscara? Možná všechno najednou, ale to hlavní nemění. Pitt je génius. Většinu filmu hraje výhradně očima a ve finále se vám chce opravdu křičet: „Věřím!“

Na podporu řečeného stojí za zmínku, že mnozí odcházeli z kina s vlhkýma očima.

I když ten konec může být zklamáním. Celá hrdinova cesta je jednoznačně jednosměrná. Je v tom jak hořká ironie (vzdání se každého, aby našel toho, kdo vás opustil), tak sestřih celého díla režiséra, kterého lze s klidem označit za melancholika. Nebudou žádné spoilery, ale každý z nás je předurčen vybrat si: vznášet se po zemi nebo v oblacích.

Gray to jasně chápe, ale přesto se snaží nakonec spojit neslučitelné. Možná se režisér stal obětí vlastního hořkého vtipu, že mimozemšťané nejsou zelení mužíci, ale stejní lidé, jejichž duše, jak víme, jsou temné.

Nebo jsem se po narození třetího dítěte stala trochu sentimentálnější. V každém případě zůstává tato otázka otevřená.