4 pravidla od první ženy, která běžela Bostonský maraton

„Fyziologicky nepřizpůsobený k běhání.“ Jak ženy získaly právo účastnit se maratonu

Měli strach z neplodnosti a vyhazovali je ze soutěží, ale přesto běhali.

Autor knihy „Hořící chata“.

• Kopírovat odkaz
• Vkontakte
• X
• Telegram
• Viber
• Pinterest

Je těžké tomu uvěřit, ale před 40 lety nesměly ženy běhat maratony. Věřilo se, že nejsou schopny překonat 42 kilometrů a z takového stresu jim může vypadnout děloha. Dívky se však stále účastnily maratonů – tajně nebo se skandály. Kathrin Switzer a Bobby Gibb byli mezi prvními, kteří dokázali sportovním funkcionářům, že mají právo kandidovat.

Jak organizátoři maratonu dohnali Katrin Schwitzerovou, aby ji vykopli ze závodu

V roce 1967 se Američanka Catherine Switzerová přihlásila do Bostonského maratonu, nejprestižnějšího běžeckého podniku po olympijském maratonu. Catherine byla přihlášena, dostala bryndáček s číslem 261 a šla na start. Ale když závod začal a organizátoři si všimli, že na závodě je dívka, strašně se rozzlobili: Katrin je oklamala.

Faktem je, že Catherine při žádosti o účast napsala pouze první písmeno svého jména. Nikdo si nemohl myslet, že dívka uteče. Ostatně za 100 let existence maratonu se ho ženy nikdy nezúčastnily. Katherine a její trenér však před závodem prostudovali pravidla závodu a oficiální zákaz nenašli.

„Dostali jsme soubor pravidel, ale neříkalo se v nich, že ženám je zakázána účast na maratonu. Prostě se předpokládalo, že žádná žena se zdravým rozumem by nechtěla běžet maraton a stejně by toho nebyla schopná. Proto Arnie (tak se jmenoval Katrinin trenér – pozn. red.) řekl: „Vyplňte formulář.“

Z rozhovoru s Katrin Schwitzer

Když viděl dívku na trati, ředitel závodu Jock Sample byl tak naštvaný, že dokonce vyběhl na trať. Pokusil se utrhnout Switzerové SPZ a vytlačit ji z trati. Ale její přítel běžel vedle Catherine, která se bránila Sample. Tento okamžik zachytili novináři a rozptýlili jej po celém světovém tisku. Takhle všichni zjistili, že holka umí uběhnout maraton.

Kathrin Schwitzer se stala první ženou, která oficiálně dokončila maraton. Ve skutečnosti však nebyla první. Ostatně i ona sama se inspirovala příkladem jiné dívky – Bobbie Gibb. O Bobbyho zásluhách tehdy téměř nikdo nevěděl, protože se maratonu musela účastnit tajně. A než o tom budeme mluvit, pojďme zjistit, proč ženy nesměly kandidovat.

Jak se ženy kvůli běhání děsily neplodnosti

Ženy se dlouho nesměly účastnit některých sportů. V roce 1988 publikovala kanadská historička Kathleen E. McCroneová Playing the Game: Sport and the Physical Emancipation of English Women. Podle ní ve druhé polovině XNUMX. století lékaři a vědci věřili, že charakter ženy, její fyzické a intelektuální schopnosti jsou řízeny jejími reprodukčními orgány. Tehdejší lékaři věřili, že se žena může stát neplodnou, pokud bude cvičit.

V roce 1889 vyšel článek německého lékaře, který tvrdil, že běhání je nebezpečné pro reprodukční schopnosti žen. Věřil, že náhlé pohyby mohou způsobit krvácení nebo prolaps dělohy, což vede k neplodnosti.

Tyto argumenty byly naslouchány i v polovině dvacátého století. Nejdelší vzdálenost, kterou mohly ženy na olympiádě zaběhnout, byla 800 metrů. A amatérská atletická unie Spojených států (AAU) omezila ženské závody na 1,5 míle, tedy asi 2 metrů. O maratonech si ženy mohly nechat jen zdát.

Jak vznikl maratonský standard?

Existuje starořecká legenda o mladém muži, který po bitvě Řeků s Peršany u města Marathon bez přestání běžel do Athén. Mladý muž dokázal splnit své poslání a informovat obyvatele města o vítězství Řeků, ale poté zemřel kvůli neuvěřitelné fyzické námaze. Na základě této legendy vymysleli tvůrce novodobých olympijských her Pierre de Coubertin a francouzský filolog Michel Breal soutěž v běhu na dlouhou trať – maraton.

Na prvních hrách v roce 1896 běželi sportovci, stejně jako v této legendě, po silnici mezi Marathonem a Aténami. Pak urazili 34 kilometrů. Pak se délka maratonů několikrát změnila. Maratonský standard se objevil až v roce 1924, kdy se v Londýně konaly olympijské hry. Britský olympijský výbor požadoval, aby závod odstartoval z hradu Windsor a skončil před Royal Box na stadionu v Londýně. Královští tak mohli sledovat nejvýraznější momenty soutěže. Vzdálenost byla 42,195 kilometrů. A teď je to délka jakéhokoli maratonu na světě.

Ale více než 70 let od vzniku této sportovní disciplíny se závodů účastní pouze muži.

Jak Američanka Bobbi Gibb běžela Bostonský maraton poprvé, ale pořadatelé popřeli

V roce 1966 (tedy o rok dříve než Kathrin Switzer!) Američanka Roberta Gibb, známá spíše jako Bobby Gibb, rozhodla, že má právo běžet Bostonský maraton, i když k tomu nedostala povolení.

Bobbie milovala běh na dlouhé tratě a sama pravidelně trénovala, i když neměla v úmyslu stát se profesionální atletkou. Bobbi trénovala dva roky, aby běžela Bostonský maraton. Vzhledem k tomu, že v té době neexistovaly běžecké boty pro ženy, musela mnoho kilometrů běhat v látkových pantoflích, které tehdy nosily zdravotní sestry.

Bobbie Gibb oficiálně požádala o běh maratonu. V reakci na to obdržela dopis od ředitele závodu Willa Cloneyho. Napsal, že ženy nejsou fyziologicky uzpůsobené k běhu na takové vzdálenosti. Citoval také pravidla AAU, která ženám umožňují běžet pouze jeden a půl míle.

Nebylo to poprvé, co Bobbie čelila diskriminaci. Jednou plánovala jít na lékařskou fakultu. Při přijetí jí ale řekli, že místo dají muži, protože dívka z programu odejde, protože se vdá nebo porodí dítě. Bobbi se opět nechtěla smířit s tím, že je kvůli svému pohlaví ochuzena o příležitosti.

„Uvědomil jsem si, že můj závod bude víc než jen moje osobní výzva.“

Z rozhovoru s Robertou Gibb

Bobbi dorazila na start oblečená v kraťasech, oversized mikině a bratrových teniskách. Schovala se v křoví, a když závod začal a někteří běžci už odstartovali, tiše se přidala ke zbytku. V určitou chvíli si ostatní sportovci začali všímat, že vedle nich běží dívka. Nevyjadřovali ale žádnou negativitu. Naopak Bobbi byla podporována a dokonce riskovala, že si sundá mikinu, aby bylo vidět, kdo běží. Doběhla za 3 hodiny 21 minut 40 sekund. Její výsledek byl lepší než u 290 mužů ze 415, kteří běželi.

Novinářům neunikl okamžik, kdy Bobbie skončila. Vzhled dívky v mužských sportech byl událostí. Druhý den o ní psali v novinách. Ve stejné době učinil oficiální prohlášení šéf Bostonské atletické asociace Will Cloney. Uvedl, že Roberta se soutěže nezúčastnila a mohla z různých důvodů skončit v cíli. „Neexistuje nic takového jako maraton pro ženy,“ uzavřel Cloney.

Bobbi Gibb nesouhlasila. Neměla sílu ani chuť bojovat se systémem, ale běhání milovat nepřestala. V roce 1967 znovu kandidovala v Bostonu, opět tajně. V roce triumfu Katherine Switzerové byly tedy v kurzu vlastně dvě dívky. Později vyšlo najevo, že Gibb dokončil závod ještě před Switzerem, který se stal hvězdou maratonu. Gibbovi to ale nevadilo. Potřetí, v roce 1968, běžela maraton bez čísla. Až v roce 1996, v den 100. výročí Bostonského maratonu, byly úspěchy Bobbie Gibb veřejně uznány.

Bobbi Gibbová se věnovala právu, vytvářela bronzové sochy a psala paměti. Pokračovala také v běhu – hodinu denně, pro sebe. Svůj život a kariéru se sportem nespojovala. Pro Katrin Schwitzer se ale maratony staly její životní náplní.

Jak bylo Katrin Schwitzerové zakázáno běhat maratony a ona toto právo hledala pro ostatní ženy

Po závodě v roce 1967 AAU zakázala Switzerovi jakoukoli soutěž. Katrin ale spolu s dalšími dívkami, které se chtěly také zúčastnit maratonu, začala bojovat za svá práva. Switzer začala pracovat v PR a propagovat ženský sport. A již v roce 1972 se Bostonský maraton stal prvním maratonem na světě, kterého se mohly zúčastnit ženy. V prvním závodě startovalo 8 sportovců a všichni dokázali zaběhnout vzdálenost. Téhož roku se konal první newyorský maraton, ve kterém ženy běžely stejně jako muži.

Switzer měl za cíl jít ještě dál a umožnit ženám účastnit se maratonu na olympijských hrách. Díky sponzorství Avonu organizovala v polovině 70. let mezinárodní závody žen. Pět z nich se uskutečnilo ve Spojených státech a sedm v jiných zemích. Switzer a účastníci těchto závodů se snažili ukázat Mezinárodnímu olympijskému výboru, že ženy jsou ochotné a schopné překonat mnohakilometrovou vzdálenost. V roce 1984 byl maraton konečně zařazen do olympijského programu žen.

Poté byla Katrin Schwitzerová více než 35 let komentátorkou Bostonského maratonu. V roce 2015 založila organizaci 261 Fearless, která pomocí běhání posiluje postavení žen po celém světě.