„Jste potápěč?“: Lidé si na internetu dělají legraci o nových brýlích Vision Pro od společnosti Apple

„Jste potápěč?“: Lidé si na internetu dělají legraci o nových brýlích Vision Pro od společnosti Apple

Litmir – Elektronická knihovna > Nikolaev Andrey Evgenievich > Ruský exorcista > Strana 1

„Exorcismus – (v Ruské pravoslavné církvi – napomenutí) anglicky. exorcismus, z lat. exorceo, „vyhnat“: vyhnání zlého ducha (démon, ďábel), který se zmocnil vůle člověka. Provádí se ve jménu Boha pomocí slovních formulí a posvátných úkonů.“

Nebudeš se bát nočních hrůz, šípu, který letí ve dne, moru, který chodí temnotou, moru, který ničí v poledne.

Starý zákon, Žalm 90

Pokud nechcete snášet smutek, nesnažte se pomáhat těm, kdo jsou posedlí démony.

Ctihodný Ambrož z Optiny

Zchátralý klášter se vznášel nad jezerem jako fata morgána nad dusným pískem pouště. Přes holé stromy strmě se svažující k vodě byly vidět popraskané stěny. Na některých místech si již les vydobyl své místo v červeném zdivu. Po stěnách se drze plazily malé keře. Poničenou kupolí hlavní katedrály, tyčící se nad stromy, vyrašily břízy, dosud slabé, ještě ne tak silné, aby svými kořeny zničily staré zdi.

Smíšený les byl plný zeleně s mohutnými smrky. Osiky a břízy se sbíhaly po strmých svazích k jezeru a na pozadí obřích jehličnanů vypadaly obzvlášť holé a bezbranné. Sníh ležel jen v nížinách a pod stromy, kde ho ještě nesežralo slunce. Střed jezera byl bez ledu, vítr hnal bílé čepice po šedých vlnách, ale břehy byly svázány potemnělou skořápkou. Den, který se prodloužil v polovině jara, končil, slunce zapadalo do lesa a soumrak zahalil protější břeh porostlý rákosím a ostřicí a sléval detaily do jednoho souvislého tmavého pruhu.

Téměř na samém břehu, na kousku suché země zbavené loňského shnilého listí, stál jasně zelený stan s modrou markýzou. Opona byla odhozena. Asi osmnáctiletý chlap a dívka si zakryli ramena spacákem, objímali si kolena a dívali se na umírající západ slunce. Večerní mráz mě už štípal do tváří. Vedle stanu líně doutnaly dvě klády položené napříč.

– No, není to skvělé? – zeptal se chlap.

„To je skvělé, to je skvělé, ale test má být pozítří, takže tohle je poslední noc,“ odpověděla dívka. „A když se nic nestane, nic nedostaneš!“

Chlap si smutně povzdechl.

– Nejsou zde hvězdy kouzelné, klášter a jezero?

– A kde je slíbený Bigfoot a kde je pohanský chrám Kapishche – z „kap“ (idol), místo pro provádění náboženských rituálů, uctívání duchů a božstev mezi pohany? Kde jsou krokodýli? Prázdná, jako lednička před troubou!

„Na místě chrámu postavili klášter a krokodýli v zimě spí.“

„Nechci nic vědět,“ otočila se dívka a políbila chlapa na nos, „pokud tam bude krokodýl, nic se nestane!“

Noc zahalila jezero jako kouzelník přikrývá pláštěm cylindr se skrytým králíkem. Na západě ještě pálil západ slunce a malé severní hvězdy, odrážející se jako světlušky v temné vodě, už byly roztroušeny po obloze jako korálky z roztrhaného náhrdelníku. Dívka vstala, protáhla se, zašustila v uhlí klackem, pozvracela pár suchých větví a opatrně šlápla na bahnitou zem a přistoupila k jezeru. Potemnělý led končil blízko břehu a průzračná voda olizovala jemný písek. Chlap zavěsil kotlík nad plápolající oheň, přistoupil, objal ji kolem pasu a položil hlavu na její rameno. Dívka se otřela tváří o jeho. Oheň vrhal jejich spojené stíny na houbovitý led. Zpoza lesa na druhé straně vycházel obrovský žlutý měsíc.

– Dobře, nezlob se. Přijdeme sem za Ivanem Kupalou.

„Ach,“ zavyl ten chlap tiše, „je v červenci!“

– Kdo to má teď snadné?

Měsíční svit, přízračný a tajemný, zalil jezero a břehy. Vítr utichl, bylo slyšet jen praskání větví v ohni.

„Fantastické,“ zamumlal ten chlap.

— Mám velký spacák. Víš, jaká je zima být sám.

– Smlouva je výhodná! To je ono,“ dívka se zhluboka nadechla a rozhodně sundala chlapovy ruce z pasu, „pojďme spát.“

Otočila se ke stanu a pak led pár metrů od nich náhle praskl, nafoukl se jako po podvodní explozi a s rachotem se roztříštil na kusy. Do vzduchu vyletělo obrovské černé tělo, svíjející se ve spreji a pěně. Na okamžik se vznášel, obklopený jiskřivou aureolou úlomků ledu a vody, a zhroutil se na led, který se pod jeho tíhou s hlasitým prasknutím prolomil. Silný česaný ocas se zableskl, zuřivě drtil zbytky ledové kry a zmizel mezi vroucí vodou a ledovou drtí.

Ten chlap přišel k rozumu jako první. Ležel na zádech v rozbředlém sněhu, dívka se na něm plácala, snažila se vstát a zuřivě ječela. Chlap jí zakryl ústa rukou. Pištění ustalo.

„. do prdele,“ řekl ten chlap a okamžitě odtáhl ruku, „proč koušeš?“

„Ale nekřičel jsem jako blázen.“ Nech mě na pokoji.

Dívka vstala a aniž by spustila oči z díry v ledu, nabídla mu ruku. Chlap, který neviděl její ruku, vstal a položil dlaně na hlínu.

– Poslouchej, kdo takhle skákal?

„Zlatá rybka,“ zamumlal, zvedl rozmazané dlaně a snažil se přes rameno vidět, jak má mokré džíny. – Namočil jsem si kalhoty.

– Oh, málem jsme se sežrali a ty mluvíš o kalhotách.

„Právě nás zaslechl a bylo mu mě líto.“ Tak se ukázal.

Chlápek došel k okraji vody, opatrně se podíval na pelyněk a umyl si ruce.

Dívka zavrtěla hlavou.

„Soucitný krokodýle,“ řekla, buď tvrdila, nebo se zeptala, a odešla do stanu.

– Jsem ospalý. Pokud si vypereš džíny, přijď. Jsi si jistý, že ti oba nezmrzneme ve spacáku?

Chlápek se rozzářil šťastným úsměvem.

„Ne, nebudeme mít čas spolu zmrznout,“ řekl uvážlivě a držel se zpátky, aby z plných plic nezakřičel.

Pozdě v dubnu večer byl letištní terminál téměř prázdný. Stánky se suvenýry, pokladny a informační přepážky jsou již dávno zavřené. Podlaha, mírně vlhká po úklidu, se leskla a odrážela postavy vzácných pasažérů, kteří se motali kolem čekajících na autobusy na nočních letech. Ve druhém patře seděli dva lidé u stolu v baru. Rozespalý barman, který ze zvyku utírá sklenice, počkal, až zákazníci odejdou, aby si mohl alespoň na hodinu zdřímnout. Jeden z návštěvníků, starší muž s kulatým, dobromyslným obličejem, si otíral čočky svých brýlí s tenkým rámečkem semišovým hadříkem a slepě mžoural na svého partnera. Jeho kabát ležel na nedaleké židli, vlněný rolák pod tmavě šedým sakem mu přidával objem na tenkém krku.

„No, o čem to mluvíš,“ lehký přízvuk prozrazoval cizince v něm, „ten pán by mi neměl děkovat.“ Jsem jen posel. Vyjádřím vaši vděčnost všem bratrům. To je přece. hm. psya krev, pro nás radost a potěšení. Ano, je radost sdílet znalosti. Ty a já máme jednoho Mistra, pravoslavného i katolíka, a nejednota zpovědí mu nepřekáží.

„Ne, ne,“ jeho partner, oblečený v černé kožené bundě a pod ní džínovou košili, mávl rukou s tenkým doutníkem svíraným v prstech, „strkali jsme do sebe jako slepá koťata.“ Vaše pomoc je prostě neocenitelná, pane Stakhovsky. Opravdu doufám v pokračování kontaktů.

„A doufám,“ nasadil si starší muž brýle na nos, „kdo ví, joint um. cholera, svátosti, služby jsou přijatelné a dokonce. ehm, přijatelné a nutné! Připijme si na to.

Muž v saku, asi pětatřicetiletá brunetka s černým plnovousem na bledé tváři, pozvedl tenkými prsty sklenku koňaku.

Popíjeli a dívali se na sebe. Bruneta sklonila ruku a podívala se na hodinky.

„Ach,“ pozvedl starší pán obočí, „pán mě vůbec nemusí doprovázet, letadlo do Varšavy je až za čtyři hodiny.“ Chápu vaši netrpělivost, zvláště když je dnes velmi dobrý den na mši, obřad,“ znovu se odmlčel. Nezapomeňte: přesnost run, správnost jména a slov modlitby. Latinsky už bohužel umí málokdo.