„Dune: Part Two“ je ideální blockbuster, který potěší i hlubokým významem

Jak Denis Villeneuve natočil dokonalý blockbuster s trochou šílenství?

Druhý díl „Duny“ byl nejen velmi očekávaný, ale velmi očekávaný – ostatně první (i s řadou zjevných nedostatků), ať si kdo chce říct cokoli, nasadil žánru nejvyšší laťku. Ale ve skutečnosti zastavila příběh v nejzajímavějším bodě. Nová série dobrodružství Paula Atreida na Arrakis, během níž se z něj stane Muad’Dib, nenechává v moderních blockbusterech kámen na kameni.

Dvě hodiny a čtyřicet šest minut času na plátně, rozpočet „jen“ 190 milionů dolarů (na poměry AAA projektů zjevně málo, tři sta padesát milionů si žádá zamýšlené měřítko), nádherné role Rebeccy Ferguson, Joshe Brolina, Dave Bautista, Austin Butler, Stellan Skarsgård, Javier Bardem a, ach jo, Christopher Walken jako císař; Herecký tandem Timothee Chalamet a Zendaya, který herecky vyrostl, je takový Duna: Část druhá (2024).

Villeneuve jako nikdo jiný neumí natáčet dlouhá panoramata – pouštní záběry natočené v SAE a Jordánsku diváka doslova hypnotizují. Film zpočátku nezačíná příliš rychle, ale nenechte se zmást – hned první potyčka mezi fremeny a Harkonneny vám otupí uši a zavede vás přímo do tmy. Tradiční kino, na které jsme zvyklí, ustupuje jakési syntéze pohlcující atrakce s představením, jehož děj se odvíjí kolem diváka. Přibližně toho samého dosáhli tvůrci ve „fyzické“ show T2-3D: Battle Across Time – nyní je možné úplné odtržení od okolního světa bez cesty do vybavených Universal Studios.

Zároveň si můžeme jen stěžovat na nepříliš „tučný“ rozpočet – řekněme, závěrečná bitva, která si i ve své současné podobě může činit nárok na jednu z nejlepších bitevních scén v kině, periodicky narušuje vyprávění a přeskakuje významné načasování akce (přenesení do komorního hávu). Je děsivé i pomyslet na to, co by se stalo režisérovi, kdyby mu studio poskytlo dvojnásobný rozpočet.

Není si však moc na co stěžovat – scéna jízdy na červovi potápí duši a vzhledem k tomu, že se objeví císařova loď, si člověk vzpomene na nenarozené. „Duna“ od Alejandra Jodorowského. Ten samý, který na papíře nabídl tuny šílenství, ale nikdy se nedostal do fáze výroby. Studna. Alejandro by měl být potěšen – jeho nápad našel ve Villeneuveovi jasné znovuzrození, byť částečně. A samotný přístup k natáčení nás také nutí vzpomenout si na staré hollywoodské kolosy, jako je „Ben-Hur“: prolínající se tajemno a epické.

Téměř tři hodiny Duna: Část druhá (2024) letět rychle, zvuková produkce a partitura Hanse Zimmera si zaslouží dlouhý, přetrvávající potlesk a každý obraz na obrazovce je nakonec absolutně trojrozměrný a vybroušený. Kromě neuvěřitelného padišáha Shaddama (již zmíněný Walken) je tu skutečně démonický Feyd-Rota (Austin Butler), jehož image rozhodně vstoupí do zlatého panteonu filmových padouchů.

A na závěr pár slov k zápletce. Villeneuve posouvá důraz a směrem k rozuzlení přenáší myšlenky o osudu (který Herbert tolik miloval), boji dobra a zla do roviny proměny síly a podstaty moci. Tento přístup se zdá mnohem hlubší, ať nám fanoušci původní knihy prominou.

jaký je výsledek? Prostě skvělý, v každém smyslu film je balzámem na duši fanoušků sci-fi, příkladem pro ostatní režiséry a snímkem, který se klidně může stát „Temným rytířem“ tohoto desetiletí.