Jak se vypořádat se sousedy, kteří nechávají odpadky na chodbě

Jak zabránit sousedům odkládat odpadky na společnou chodbu. .

Někteří lidé mají ve zvyku dávat pytel s odpadky na chodbu. V bytě, vidíte, to smrdí, ale oni jsou líní to vynést do koše, takže jejich taška stojí na chodbě a smrdí všem sousedům.

A náš dům tento pohár neprošel. Vedle mě žije středně mladá a nadměrně tlustá rodina – prasečí matka, kančí otec a dva knedlíkoví synové. Neustále vynášejí odpadky ze dveří a nechávají je tam celý den a někdy i přes noc. Je tedy jedno, zda někam jedete nebo se vracíte domů, stačí, když půjdete chodbou, a zatímco budete otáčet klíčem v klíčové dírce, nevyhnutelně si vychutnáte vůni shnilých zbytků sousedovy večeře.
Jejich odpadky vždy stojí u jejich dveří a prasečí matka kupuje vždy stejné pytle na odpadky, modré se žlutými kravatami. Netěsnily pevně a byly průsvitné, takže když ne podle čichu, tak podle vzhledu jste si vždy mohli být vědomi toho, co si dnes vaši sousedé dopřávali – raky, meloun nebo obojí zároveň.

Prasečí rodina byla mnohokrát žádána, aby to nedělala, ptali se jak obyvatelé, tak správce domu – bývalá zaměstnankyně bytového úřadu, mocná žena s vysokým hlasem a ústy plnými zlatých zubů – vše marně, pytel na odpadky byl každý den úhledně umístěn na chodbě.
A pak jednoho teplého letního večera, kdy obsah sousedovy tašky obzvlášť nesnesitelně páchl, jsem se osobně rozhodl tuto nechutnost zastavit.

Na úvod, hned druhý den, když jsem šel ráno do práce, jsem na tuto tašku okamžitě zaútočil nohou. Obsah ochotně vystříkl a byl krásně rozmístěn po celé chodbě. Červené rajčatové fleky prokládané skořápkami od vajec skvěle oživily nudný mozaikový vzor na podlaze chodby malé rodinné výškové budovy. S uspokojením jsem si všiml, že moje bota zůstala po úderu čistá, a tak jsem, nesmírně spokojený sám se sebou, vyrazil předvádět pracné výkony.

Večer po návratu domů jsem se těšil, že uvidím výsledek své demarše v podobě vymetené podlahy a prasečí matky stojící u dveří a provinile chrochtající. Čekalo mě ale těžké zklamání – značně jsem přecenil míru skromnosti vychovaných. Jednoduše vyndali zbytky tašky s tím, co v ní ještě zbylo, a o zbytek se postarala uklízečka.
Ve výsledku to dopadlo tak, že jsem se potrestal a ještě minimálně týden jsem byl nucen chodit a šlapat na sušené a křupavé slupky od brambor.

Musel jsem přiznat, že jsem první kolo prohrál smolně. Sousedé vepřů ale ještě nevěděli, koho kontaktovali! Začal jsem vymýšlet nový plán. Dny plynuly za dny, ale mě vůbec nic nenapadlo! Přiznám se, že zatímco jsem trpěl, snažil se vymyslet nový plán, nevěděl jsem, co dělat, z naprostého zoufalství jsem do tohoto pytle ještě párkrát kopl, ale vždy se stejným výsledkem – společnou chodbu zdobila zelenina a jiný odpad několik dní a sousedy to ani nenapadlo tohle je uklidit.

Brzy mi ale došlo, že můj nový plán byl zatraceně mazaný – rozhodl jsem se vynést jejich odpadky místo nich! Ať si myslí, že jim někdo krade domovní odpad, a pak se v něm smyslně hrabe! Koneckonců, někdo se kvůli tomu bude cítit trapně, že? Takže teď při odchodu z domu pozdě večer bych určitě popadl jejich taštičku za žluté šňůrky a v klidu ji vynesl. Navíc, aby o jejich odpadky náhodou nezakopli sousedé vidlák, neodnesl jsem je do kontejneru, který stál u našeho vchodu, ale do odpadkového koše sousedního domu. Moje mazanost se mi zdála neuvěřitelná.

Vesele dupající v nočním tichu s pytlem sousedských odpadků, pokaždé jsem si představoval, jaký zmatek a strach jsem vnesl do řad nepřítele. Určitě jsou prostě bezradní, kam jdou jejich odpadky! Je možné, že ze zmatku ztratí chuť k jídlu a začnou se uprostřed noci probouzet studeným potem. Možná díky tomu dokonce zhubnou! Ale uběhlo několik dní a nic se nezměnilo. Navíc se mým sousedům zřejmě současná situace líbila a teď jsem občas musel vyndat ne jednu tašku, ale hned dvě, protože se jasně rozhodli, že když jim odpadky vynáší někdo jiný, je čas vyhodit odpadky ze skříní . Moje ruce to vzdaly.

Uvědomil jsem si, že tyto lidi nelze tak snadno porazit. Bylo zapotřebí nového plánu, a to zcela oboustranně výhodného. Začal jsem znovu přemýšlet. Neřešitelnost tohoto problému mě trápila dnem i nocí, přemýšlel jsem o tom v práci i doma, v tramvaji i v obchodě. Na tohle se absolutně nedalo zapomenout – pokaždé, když jsem odcházel z bytu, drze se mi přímo do obličeje šklebil modrý pytel se žlutými šňůrkami.

Léto uteklo, podzim přišel, sousedova taška stále beztrestně páchla pod dveřmi. Občas vyteklo a já si musel dávat pozor, abych nešlápl do louže. Až na to, že na podzim se zápach trochu zmírnil, protože se ochladilo, a potravinový odpad neměl čas shnít, když byl ve vchodu. Když jsem si uvědomil nuanci závislosti vůně na okolní teplotě, ocitl jsem se nečekaně na prahu velkého objevu. Cítil jsem, že řešení je blízko. Ztuhl jsem na místě, svraštil čelo a došlo mi! O pouhých deset sekund později se mi v hlavě zrodil geniální plán.

K jeho realizaci bylo zapotřebí pouze chladné počasí. Krasnodarská zima je zřídka mrazivá, ale nepotřeboval jsem silný chlad, stačilo. Nezbývalo než čekat na první chladné počasí, aby se dosáhlo konečného řešení problému s odpadky. Můj plán byl ďábelsky mazaný, o jeho úspěchu nebylo pochyb. Teď, když jsem každý den míjel nepřátelskou tašku, samolibě jsem se usmál. Se zatajeným dechem jsem každý den kontroloval předpověď počasí na příštích deset dní s očekáváním chladnějšího počasí.

A nyní nastal tento den – Gismeteo, Yandex a dokonce Weather.com oznámily, že přišla zima. Přiznám se, že jsem měl dokonce trochu obavy, když jsem v noci vyšel do vchodu, abych provedl první fázi svého plánu. Pootevřel jsem dveře a vystrčil hlavu ven. Nikdo. Malá modrá taštička stála opuštěně na svém obvyklém místě. Opatrně jsem ho zvedl za provázky a přinesl k sobě. Když jsem to prozkoumal ze všech stran a ujistil se, že z něj neprosakuje, vynesl jsem ho na balkon. Měl jsem tam spoustu volného místa. Přiložil jsem tašku ke zdi, otevřel jsem rámy balkónu, aby se ochladilo, a vešel do pokoje.
Od toho dne jsem se těšil na každou novou tašku jako dárek a po návratu domů, jakmile jsem vystoupil z výtahu, už z dálky jsem si všiml malého modrého fleku, který na mě čekal na stejném místě. Vzhledem k tomu, že mé plány nepočítaly s tím, že mě chytí, s cílem ukrást další trofej jsem obvykle čekal do noci.

Dny se tedy vlekly, sousedé dál vyhazovali odpadky ze dveří a já si je dál odnášel na balkon. Zdá se, že je vůbec netrápilo, že je „zloděj odpadků“ opět aktivní. Nejspíš se jim dokonce líbilo, když za ně celou zimu někdo vynášel odpadky. Přiznávám, že na jejich prasátkové rodinné radě rozhodli, že to dělá nějaký přehnaně čistý idiot. Hora modrých tašek na mém balkoně neustále rostla, každý den jsem ji doplňoval.
Někdy, když jsem se vrátil domů a nenašel svou kořist na obvyklém místě, byl jsem i trochu naštvaný. Jednou jsem se dokonce musel docela bát – tři dny nebyly žádné odpadky, už jsem nevěděl, co si mám myslet! Kdo ví, co když se nakonec stydí, že jejich odpadky mizí neznámým směrem?
Ukázalo se ale, že jsem se trápil marně, sousedi prostě někam odcházeli a jakmile se vrátili, vrátil se jejich prasácký způsob vyhazování odpadků ze dveří, jako by se nic nestalo.

Takže vše proběhlo v rámci možností, odpadky byly pravidelně přiváženy a zima byla celkem v pohodě. Samozřejmě, že párkrát rozmrzlo, ale měl jsem štěstí – moje okna směřovala do stinné strany a zmrzlé odpadky nestihly pořádně rozmrznout a zapáchat. S láskou jsem se díval na beztvarou modrou horu a očekával okamžik svého posledního triumfu.

Brzy na stromech nabobtnala první poupata, ptáčci začali radostně štěbetat a moje poklady na balkóně začaly docela znatelně vonět. A uvědomil jsem si, že „den H“ konečně nastal!

K zasazení rozhodující rány jsem si vybral noc z pátku na sobotu. Můj plán vyžadoval maximální počet sousedů, kteří nepotřebují ráno do práce. Čekal jsem do pozdních nočních hodin a uskutečnil jsem svůj zlověstný plán. Otevřel jsem a bezpečně zajistil všechny dveře na cestě z mého balkonu ke vchodovým dveřím a začal jsem spěšně tahat tašky z balkonu do společné chodby, přímo pod dveře prasečí rodiny. Blbost! Ukázalo se, že hromada na balkoně moc výrazně nezapáchá jen proto, že byla pevně zhutněna a jejím narušením jsem přivolal do skutečného světa ty nejstrašnější čerty z podsvětí. Očima jsem je samozřejmě neviděl, ale vůně posmrtného života byla jasně cítit. Kdo řekl, že pomstu stačí podávat studená? No, ne, mnohem zábavnější je podávat to shnilé!

Tahal jsem pytel závratnou rychlostí, bylo nesmírně důležité rychle skončit, aby mě při tom nikdo nechytil, protože pak by se celý plán zhroutil! Nejprve jsem nesl dvě tašky, ale šlo to velmi pomalu a já, nedbajíc nebezpečí, že se jedna taška roztrhne, jsem je začal nosit po čtyřech. Kravaty se mi zařezávaly do prstů, smrad byl zatraceně nepříjemný, ale nebylo kam ustoupit. Několikrát jsem v nočním tichu slyšel, jak někdo volá výtah. Moje duše klesla do paty, zadržel jsem dech a schoval se za svými dveřmi. Měl jsem ale štěstí, výtah pokaždé zastavil pod naším patrem.

Když poslední balíček zaujal své místo u sousedových dveří, opatrně jsem předem připraveným mokrým hadrem setřel stopy kapiček táhnoucích se od mých dveří a poté vytřel podlahu do sucha. Vrátil jsem se domů, nervové napětí opadlo a smích mě začal dusit. Těšil jsem se na zítřejší obrázek, který se rozvine ve chvíli, kdy všichni sousedé uvidí u známých dveří smradlavou horu odpadků a v takových známých modrých pytlích se žlutými kravatami.
Po umytí podlah v domě jsem šel spát.

Přiznám se, že jsem neslyšel samotný skandál