5 záhad sluneční soustavy, které věda zatím nedokáže vysvětlit

Noční obloha skrývá tolik tajemství, že je děsivé si to představit. Pro nezasvěceného člověka jsou si všechny hvězdy podobné a splývají na obloze v souvislou jiskřivou pokrývku jasných bodů. Podívejte se však blíže a uvědomíte si, kolik rozdílů je v každém z nich. Supernovy, dvojhvězdy, jasné záblesky pulsarů – to, co vidíme, pro nás již představuje řadu záhad, ale co černé díry nebo hvězdy tak vzdálené, že jejich světlo na Zemi nedosáhne? Tajemství, tajemství, tajemství – tady na nás číhají na každém kroku.

Jsme blízko vyřešení mnoha z těchto záhad, ale mnoho dalších je ještě velmi daleko od vyřešení.

Brilantnost diamantů je málokdy srovnávána s brilancí hvězd. Ale co můžete říci o hvězdách přeplněných diamanty?!

Existuje nebe v diamantech?

Víte, jaký je největší nalezený diamant na Zemi? Jeho hmotnost byla 3106,75 karátů nebo až 621,35 gramů a byl nalezen v roce 1905. Tento nádherný kámen byl nazýván „hvězdou Afriky“.

Avšak ani „hvězda Afriky“ není zdaleka největším diamantem, který může v přírodě existovat.

Když hvězda odpovídající hmotností našemu Slunci vyčerpá své dostupné zásoby jaderného paliva, doslova se pohltí, vrstvu po vrstvě odhazuje vnější obal a stále více se zmenšuje, až se změní v takzvaného „bílého trpaslíka“. Přestože je velikost bílého trpaslíka ve srovnání s původní velikostí hvězdy velmi malá, má obrovskou hmotnost a tak vysokou hustotu, že v jejím samotném středu by měla vzniknout oblast o průměru asi 50 kilometrů, sestávající extrémně hustého uhlíku a kyslíku. Jednoduše řečeno, uprostřed bílého trpaslíka musí být skutečný diamant, a to prostě fantastické velikosti!

V roce 2004 vědci objevili první potvrzení matematických výpočtů – v souhvězdí Kentaura (BPM 37093) byl objeven bílý trpaslík, jehož jádro tvořil zkrystalizovaný uhlík vážící . 5 milionů bilionů bilionů kilogramů. Jinými slovy, byla to hvězda proměněná v diamant o váze 10 miliard bilionů bilionů karátů!

Star Dead

Hororové filmy nás naučily, že zombie jsou animovaní mrtví, mystická stvoření, která nedodržují fyzikální zákony běžné pro lidi, jsou na rozdíl od lidí a zároveň jsou smrtící. Podobné „zombie“ existují mezi hvězdami a nazývají se magnetary, které jsou extrémně silné neutronové hvězdy.

Obecně platí, že všechny neutronové hvězdy (to, co zbylo z explodující supernovy) jsou tak záhadné věci, že pro vědu představují jakousi „černou skříňku“, do které se zatím nelze dostat. Ale magnetary jsou v této situaci černou skříňkou v černočerné místnosti.

Jejich hustota je tak velká, že pokud bychom látku nabrali z povrchu jednoho z nich lžičkou (bez sklíčka), dostali bychom hmotnost 300 milionů pozemských tun. Na okamžik – gravitační síla hvězd tohoto typu je větší než gravitační síla některých černých děr!

Stále však není jasné, zda jsou magnetary ve skutečnosti neutronové hvězdy nebo nějaký speciální nový typ hvězdy.

Hvězdné rodiny

Průměrná hustota hvězd ve vesmíru je tak malá, že kdyby hvězdy byly dešťové kapky, na každý čtvereční kilometr v pruhu „hvězdného deště“ by připadla. jedna kapka.

A ještě podivnější a pro nás v současné době nepochopitelné je monstrózně nerovnoměrné rozložení hvězdné hmoty ve vesmíru. A pokud lze obrovské oblasti oblohy prakticky bez hvězd přesně vysvětlit obecným nedostatkem prostoru pro nebeská tělesa, co potom obrovské hvězdokupy jako Plejády v souhvězdí Býka?

Je zde tolik hvězd různého stáří a svítivosti, že se zdá, že jsou zde speciálně shromážděny z celého Vesmíru. Skutečný důvod, proč některé hvězdy dávají přednost životu v „rodinách“ (a co je nejdůležitější, jak spolu dokážou vycházet!), musí věda teprve objevit.

Ve starověku se souhvězdí Plejád nazývalo Stozhar. A při pohledu na jeho fotografii chápete, že tomu tak je

Hvězdná otřesy

Hvězda je žhavá ohnivá koule a jeví se nám jako jakýsi gigantický plynný obr, bez pevného povrchu a s víceméně rovnoměrnými procesy probíhajícími na povrchu. Co se ale děje pod povrchem hvězd?

Zřejmě něco zajímavého, protože v tuto chvíli s jistotou víme, že na hvězdách se děje stejný jev jako na naší planetě, jen se tomu neříká zemětřesení, ale hvězdotřesení.

V roce 1999 astronomové zjistili, že právě tento jev způsobuje náhlé výbuchy rentgenového a gama záření periodicky vycházející z neutronových hvězd. Vědci však zatím nejsou schopni předpovědět dobu a trvání nových ohnisek. Co však můžeme říci o hvězdách, když i předpovídání obyčejných zemětřesení je pro nás stále za hranicí sci-fi?

Hvězdné rádiové vysílače

Není to tak dávno, co byl objeven nový typ hvězdy nazývaný RRAT, neboli „rotující rádiový přechodový jev“ Jsou to neutronové, „mrtvé“ hvězdy, které náhle z ničeho nic vzplanou velmi krátkým, ale zároveň velmi silným rádiovým pulzem a okamžitě se znovu ponoří do „režimu rádiového ticha“.

Náhlé „vysílání RRAT“ nenachází mezi vědci žádné vysvětlení a v tuto chvíli není možné stanovit žádný vzor rádiových záblesků.

Hvězdy jsou k sobě přitahovány. nebo spíše gravitují

Dříve se věřilo, že hvězdy jsou čistě jednotlivé objekty a že jev jako párová hvězda je vzácný. Nyní se však zjistilo, že nejméně 85 % hvězd v naší galaxii Mléčná dráha nejsou jednotlivé hvězdy, ale hvězdné systémy sestávající z nejméně dvou hvězd. Jinými slovy, párové hvězdy nejsou výjimkou z pravidla, ale samotným pravidlem. Výjimkou jsou právě takoví samotáři – vyvržené hvězdy, které nemají partnera.

Proč na to vědci nepřišli dříve? Protože doprovodné hvězdy, přestože jsou ve stejném systému, se věkem rozptýlí tak daleko ve vesmíru, že je lze spojit do jediného systému pouze pomocí matematických modelů. Výjimkou jsou skutečně párové hvězdy, které byly při svém vzniku tak blízko u sebe, že se ani po milionech let nemohly ve vesmíru oddělit.

A co naše Slunce? S největší pravděpodobností má také „sestru“, ale je to spíše matná hvězda (například hnědý trpaslík) a v současné době je již tak daleko od sluneční soustavy, že ji nejsme schopni pozorovat.

Hvězdný hněv

Slunce dává Zemi teplo a světlo, ale je to právě Slunce, které dokáže spálit naši planetu jedním tahem v každém okamžiku. Tzv sluneční erupce – paprsky nabitých částic náhle unikající z povrchu slunce, jedno z nejvážnějších nebezpečí pro naši planetu, jaké si dokážete představit.

Slunce v krátkém okamžiku sluneční erupce vygeneruje takové množství energie, že by to naší civilizaci v budoucnu vystačilo na 100 000 let, a to bez jakýchkoliv úspor!

A nejnepříjemnější na tomto příběhu je to, že se nejenom nemůžeme chránit před touto kosmickou metlou, ale nemůžeme ani předvídat, kdy dojde k dalšímu propuknutí a proč vůbec k němu dojde. Ano, i vnitřní struktura hvězdy, která je nám nejblíže, je stále mimo chápání moderní vědy.

Jsme zvyklí, že se černé díry zobrazují nějak takhle. Vlastně si ani neumíme představit, jak černá díra vypadá. Vše, co máme, je matematický model

Po hvězdách – černé díry

Výše jsem řekl, že i lžička hmoty, která tvoří neutronovou hvězdu, bude vážit biliony tun. Je důležité pochopit, že nejde o to, že na neutronové hvězdě je nějaká zvláštní hmota odlitá s monstrózní hmotností – to jsou všechny stejné materiály jako na Zemi, ale pouze zhutněné monstrózní gravitací hvězdy do bodu. že se vejde do ubohé hroudy Polovina naší planety by se vešla do lžíce.

A pokud tlak ještě zvýšíte, co se stane potom, protože nemůžete zhutnit prostor do nekonečna? Pak dostaneme to, čemu se říká černá díra – jinými slovy neutronová hvězda, která se „smáčkla“ natolik, že se doslova zhroutila ve vesmíru a doslova se obrátila naruby. Už na sebe netlačí, ale naopak ždímá prostor kolem sebe!

Zní to neuvěřitelně a dokonce nepochopitelně, že? A právě proto jsou černé díry pro vědu jedním z nejvíce nepochopitelných objektů ve vesmíru. A bez ohledu na to, jak smutně to může znít, s největší pravděpodobností je záhada černých děr jednou z těch záhad, která nebudou nikdy vyřešena.

To však neznamená, že je zbytečné se i jen snažit pochopit jejich povahu.

Autor: Alexander „Melfies K.“ FROLOV, pro web starcatalog.ru