13 způsobů, jak přijmout soubojovou výzvu, aniž byste se změnili v sekání

Bylo možné nepřijmout výzvu na souboj? Jaký z toho měli pocit?

Bylo docela možné nepřijmout výzvu na souboj. Vše záleželo na situaci. Pokud jste se mýlili a měli odvahu to přiznat, mohli jste se jednoduše omluvit, ve většině případů byla omluva přijata a duel byl zrušen. Existovala dokonce i taková profese jako „bratr“, byli to lidé, kteří byli profesionálními duelanty. Odmítnout duel s někým takovým nebyla žádná ostuda. I když samozřejmě tehdejší thrasheři byli jako dnešní trollové – všemožně se do soupeře vkrádali s cílem, aby ho zlomil a v zápalu emocí přijal výzvu k souboji.

Pro toho manžela většina soubojů nebyla na smrt, ale na první krev nebo kdo padne první atd.

Také ne všechny výzvy k souboji byly považovány za přijatelné. Pokud by výzva k souboji přišla od osoby nižší třídy, pak by se s takovou výzvou nedalo vůbec počítat.

Také, pokud nebyli svědci, pak byste také mohli odmítnout bez následků a v tichosti zabít nepřítele sami.

V mnoha zemích vládní úředníci prostě z definice nesměli přijímat výzvy a

volající by za to mohl být dokonce popraven.

V historii existovaly i precedenty, kdy osoba vyzvaná k souboji byla jediným dědicem, pak mohl duel odmítnout.

Obecně bylo možností hodně a vše bylo velmi nepřehledné a složité.

autor otázky zvolil tuto odpověď jako nejlepší
komentovat
přidat do oblíbených odkaz děkuji
Valery Zarubinsky [6.1K]
Před 5 lety

Je možné přijmout nebo nepřijmout výzvu na souboj? Otázka je to na jednu stranu naivní, ale na druhou stranu velmi vážná. Začněme malou historií právě této události. V první řadě museli být duelanti na stejné sociální úrovni. Hrabě nebo princ nikdy nepřijal výzvu od prostého šlechtice. Šlechtic zase odmítl prostého. Je známo, že když nějaký francouzský šlechtic vyzval Beaumarchaise na souboj, odmítl se slovy: „A on tak neodmítl!“ Ale nejdůležitější v souboji bylo (a stále je), že ten, kdo souboj napadne, je vystaven největšímu riziku. Faktem je, že výběr zbraně a podmínky souboje určuje ten, kdo je právě k tomuto souboji povolán. Příkladem je následující skutečnost. Během americké občanské války vyzval generál jižní armády generála severní armády na souboj. Přirozeně si jižan myslel, že souboj bude s pistolemi. Ale mýlil se. Seveřan požadoval, aby duel měl tuto podobu. Dva sudy se střelným prachem měly být umístěny ve vzdálenosti 100 metrů od sebe. Ke každému je připojena pojistková šňůra stejné délky. Duel začal tím, že duelanti seděli každý na svém sudu a jejich sekundy současně zapálily tyto šňůry. Poraženým byl ten, kdo jako první seskočil ze sudu a utekl. Nervy jižana to nevydržely. Jsou ale i souboje, kdy oba duelanti zemřeli. Toto je světově proslulý „souboj přes kapesník“. To znamená, že oba duelanti byli spuštěni do jamky o rozměrech 2 x 2 x 2 metry. Každý měl v ruce pistoli s jednou kulkou. Stáli proti sobě a každý držel levou rukou kapesník, který byl mezi nimi. Na povel „tři“ oba vystřelili současně. Levné a veselé. Oba mrtví byli pohřbeni ve stejné jámě. Do souboje jste si však mohli vybrat jakoukoli zbraň, nejen pistole, nože nebo meče. Někdy byl výběr zbraní takový, že se tyranský duelant na dlouhou dobu stal terčem posměchu.