Obsah
7 sovětských hereček, které by mohly dobýt Hollywood – co kdyby
Sovětské herečky, které měly šanci dobýt Hollywood, ale něco selhalo
Lisa.ru sdílí výběr umělců, kteří nesměli odjet do zahraničí.
Klidně se mohly stát herečkami světového formátu, nebýt tvrdého sovětského režimu. Naše herečky byly několikrát pozvány, aby hrály v západních filmech, ale mnohé z nich samy o tom nevěděly – byly tak chráněny ve své vlasti před zbytečnými kontakty se Západem.
Které herečky spadaly pod tuto nepříjemnou filmovou distribuci a co se stalo s jejich kariérou poté, co se o tom dozvěděly – čtěte v našem materiálu.
Natalya Kustinskaya
Krása a talent Natalyi Nikolaevny byly zaznamenány více než jednou v SSSR i v zahraničí. Blonďatá filmová hvězda se narodila v roce 1938 a vystudovala All-Union State Institute of Cinematography. S kamerou se seznámila v 21 letech, kdy byl natočen její první film „Gloomy Morning“.
No a pak přišly „Tři plus dva“, „Ivan Vasiljevič mění povolání“, „Po svatbě“, „Řidič na jeden let“, „První testy“ a další úspěšné projekty. Kustinskaya také nebyla zbavena pozornosti mužů – svědčí o tom jejích šest manželství, byť neúspěšných.
V šedesátých letech byla Natalya Nikolaevna zařazena do seznamu deseti nejkrásnějších hereček na světě, porovnávala její externí údaje s Brigitte Bardot a Marilyn Monroe a francouzský časopis Candide zaznamenal krásu Kustinské.
V osmdesátých letech byla filmová hvězda pozvána k natáčení německého filmu „The Magic Mountain“, kde se jejími partnery mohli stát britský herec Sean Connery a Francouz Charles Aznavour. Podle celebrity jí jeden „hodný“ důstojník KGB nedal vstupenku do jiného světa.
Poté šel život herečky z kopce: její jediný vnuk zemřel ve věku sedmi měsíců na hydrocefalus a poté za záhadných okolností zemřel její syn Dima. V posledních letech byla Natalya Nikolaevna velmi nemocná – měla cukrovku a artrózu, ze které se znatelně zotavila.
V roce 2010 herečka uklouzla v koupelně a poranila si páteř, což ji donutilo znovu se naučit chodit. V roce 2012 ji potkalo další neštěstí – Natalya Nikolaevna vstala z postele a zlomila si rameno a noha uvízla v horkém radiátoru a utrpěla těžké popáleniny. Herečka zemřela v prosinci téhož roku na mozkovou mrtvici ve věku 74 let.
Alla Larionová
Alla Dmitrievna dostala šanci dostat se do velkého filmu po natáčení pohádkového filmu „Sadko“ v roce 1952, ve kterém hrála roli hlavní postavy Lyubava. Již v roce 1953 byl film oslaven na filmovém festivalu v Benátkách a oceněn Stříbrným lvem a poté uveden v USA. Pak se na ni soustředila veškerá pozornost – Larionova byla opakovaně volána zahraničními producenty, ale někteří lidé sami odpověděli na jejich dopisy a tvrdili, že plán natáčení Ally byl naplánován na pět let předem, o čemž ani herečka nevěděla.
Mimochodem, v roce 1957 se sám Charlie Chaplin pokusil pozvat Larionovou do jiné země! Poté se nechal inspirovat výkonem krásky ve filmu „Anna na krku“, ale ani jemu se nepodařilo přesvědčit sovětské úřady, aby s ní navázaly spolupráci.
Alla Dmitrievna, která nikdy nejednala se svými západními kolegy, už v sedmdesátých letech cítila, že její kariéra mizí – hvězda dostávala role, ale nebyly tak významné.
A přesto Larionova nazvala svého manžela, herce Nikolaje Rybnikova, svou hlavní odměnou a štěstím. Přežila ho o deset let a hvězda byla pohřbena vedle něj na Troekurovském hřbitově.
Taťána Samojlová
V roce 1958 získala Taťána Evgenievna cenu XI. filmového festivalu v Cannes v kategorii „Nejskromnější a nejpůvabnější herečka“. K získání ceny jí pomohl film „Jeřábi létají“, který získal Zlatou palmu.
Mimochodem, když se Samojlová objevila v Cannes, sám Pablo Picasso ronil slzy, když ji viděl. Později se herečka stala jeho múzou.
„Můžeš se utopit v očích této ruské bohyně,“ řekl Picasso, namaloval její portrét a nechal si ho jako suvenýr.
Po návratu do SSSR byla herečka pozvána k natáčení hollywoodské verze filmu Anna Karenina, ve které by Gerard Philip vystupoval jako její Vronsky (mimochodem, už na festivalu z ní nespustil oči).
Bohužel Taťána, stejně jako naše předchozí hrdinky, také nebyla vpuštěna do jiné země a ona sama o tom řekla toto:
„Vedoucí oddělení vnějších vztahů Goskina, soudruh Davydov, rozhodl o všem za mě. Dal nějaké směšné argumenty zahraničním výrobcům: Samojlová nemá vyšší vzdělání a něco podobného. Netrpěl jsem tolik, protože to s Hollywoodem nebylo dobré. Bylo to melancholické, protože jsem opravdu chtěl hrát s velkým Gerardem Philipem.
Po mnoho let dostávala šťavnaté pomeranče a mandarinky poštou přímo z Paříže, protože i ve chvíli její slávy byly na její počest zasazeny dva stromy, vedle ní byl umístěn nápis „Tatyana Samoilova“ – do té chvíle, takové pocty se dostalo pouze francouzským umělcům.
Naděžda Rumjancevová
Hvězda filmů „Girls“, „Queen of the Gas Station“, „Easy Life“, „Die Hard“ a dalších se proslavila ve věku 32 let – poté byla vybrána na IV Mezinárodním filmovém festivalu v Argentině a oceněna cenou „Za nejlepší herecký výkon“ v kategorii „Dívky““
Nenechte si ujít
Nenechte si ujít
Projekt byl také zaznamenán ve Francii a Skotsku, ale Italové přezdívali Rumyantsevovi „Ruská Juliet Masina“, zatímco jiní tvrdili, že je skutečným „Chaplinem v sukni“. To vše lze vysvětlit jednoduše: její výška byla pouhých 151 centimetrů a i po 30 letech se jí podařilo ztvárnit vysmátou dívku.
Pro svůj jedinečný herecký talent byla herečka pozvána do zahraničního kina, ale nevěděla o tom – všechny telegramy šly přímo do Goskina. Ale navzdory tomu mohla Rumyantseva vidět svět, protože její manžel Willy Khshtoyan byl diplomat.
Nonna Terentyeva
Filmografie Nonny Nikolaevny zahrnuje 33 filmů a pouze v šesti z nich hrála hlavní role. Nejprve „Slow Train“ a poté, tři roky po jeho vydání, se stalo drama „In the Town of S“. — byla to ona, kdo prohlásil Nonnu za jasnou herečku.
Obraz Josepha Kheifitze překročil hranici SSSR v roce 1966 a lidé se o něm dozvěděli v Cannes. Jen ji tvůrci nesledovali na soutěžním základě, ale s jiným výsledkem by „určitě dostala cenu za nejlepší herečku, za krásu“, to řekli Terentyevě.
Nelze si také nevšimnout, že fotografie Nonny Nikolajevny, kterou pořídil Vasily Malyshev, obsadila první místo na výstavě fotografií ve Francii. Hereččin ladný vzhled potvrdil i list Stars and Stripes amerického ministerstva obrany – na jeho stránkách byla fotografie sovětské filmové hvězdy.
Navíc jí někteří vojenští muži dokonce psali dopisy a přiznávali své city. Vyskytl se dokonce případ, kdy Nonnu navrhl k sňatku americký voják.
Právě její vnější vlastnosti zajímaly západní režiséry a od filmových mistrů začaly přicházet nabídky na účast na jejich projektech. Samozřejmě i zde je úředníci informovali o Nonnině pracovním vytížení, kvůli kterému nemohla přijet.
Zhanna Prokhorenko
V roce 1959 herečka debutovala v dramatu „Balada o vojákovi“, kde hrála po boku Vladimíra Ivašova. Byli mezi prvními, kteří dobyli zahraniční kinematografii. Pozorná pozornost tisku na ně nemohla než překvapit, protože média psala o hostech daleko od lichotivých poznámek.
„Psali o nás věci, které mě strašně urážely: „Ano, nic se v tom neudělalo. Je taková, jaká je: obličej má pokrytý pihami, tváře jako čerstvě natrhaná jablka, dokonce ani obočí nemá vytrhané. A taky cop.“ Zasáhlo je to do morku kostí,“ řekla herečka.
Zhanna Trofimovna a Vladimir Sergejevič hráli na obálce American Time! a francouzských publikací, ale po nominaci „Balady o vojákovi“ na Oscara „Za nejlepší původní scénář“ dostali herci pozvání ke spolupráci jen několikrát, poté se o nich na Západě přestalo mluvit.
Clara Luchko
Na VGIK učitelé nevyzdvihovali schopnosti Kláry Stepanovny, takže po promoci jednoduše napsali do charakteristik: „Lučko je hrdinka Turgenev, lyrické klasické role jsou pro ni vhodné,“ a debutovala ve filmu „Žijte, milé Bělorusko !“ 1943, kde získala menší roli. Do srdcí filmových milovníků se zapsala rolí Dasha Shelest ve filmu Kubánský kozák.
Ve skutečnosti v Kubanu získala Luchko titul čestné kozácké ženy a v Kurganinsku na Krasnodarském území jí byl v roce 2005 postaven pomník. Klára Stepanovna byla také příjemně překvapena, že jí přišlo mnoho dopisů od fanoušků, kteří neskrývali své pocity:
„Psaly mi tisíce diváků, viděli film mnohokrát a znali všechny písničky nazpaměť. Dostal jsem nával dopisů od nápadníků. Psali z celé země a nabízeli sňatek.“
Mimochodem, jedním z nich byl herec Sergej Lukyanov, kterého si Luchko vzal.
Dalším průlomovým filmem byla filmová adaptace Shakespearovy hry Dvanáctá noc, kde filmová hvězda ztvárnila tři role najednou. Následně byla práce oceněna na Shakespearovském festivalu v Edinburghu a o 45 let později Clara získala nominaci na „Žena tisíciletí v poli kinematografie“ – tak rozhodlo Mezinárodní centrum biografie v Cambridge.
No, teď – o Cannes a Hollywoodu. V roce 1954 byl propuštěn film „Návrat Vasilije Bortnikova“, který byl uveden na filmovém festivalu ve Francii. Po něm herečka často navštěvovala své zahraniční kolegy (častěji než ostatní) a důvodem pro takové snadné návštěvy byla Luchkova láska k jeho vlasti. Neměla v úmyslu usadit se v cizí zemi a KGB jí věřila.
Mimochodem, Klára Semjonovna měla tak přirozený ruměnec, že ji jeden novinář štípl do tváře, aby se ujistil o přirozené kráse celebrity.
Ke všemu se herečce přezdívalo „červená bomba“ – to proto, že se na společenské události vždy oblékala nesrovnatelně, pak její šarlatové šaty nezůstaly bez povšimnutí.
A obecně byl Pablo Picasso znalcem sovětských dívek: kromě Samoilovy se do jeho zorného pole dostal také Luchko:
„Bože, to je Dostojevského žena!“ řekl a pak jí dal luxusní jídlo.
„Pablo Picasso mi dal talíř, který teď visí na zdi v mé ložnici. Tento pokrm zobrazuje tvář muže, jehož rysy připomínají Krista. Někdy se probudím, podívám se na talíř a zdá se mi, že pokaždé, když se na mě tato osoba dívá jinak, “řekla hvězda v rozhovoru.