8 mýtů o duševním zdraví, kterých se musíte zbavit

Škodlivé mýty o duševních chorobách: vzácné, neléčitelné, nebezpečné, vaše vlastní chyba

Duševní nemoci jsou opředeny velkým množstvím mýtů, které v povědomí veřejnosti činí člověka s takovou poruchou nejen neobvyklým, ale ne zcela „jedním z nás“ a zdá se, že legitimizují blahosklonný postoj, či dokonce odmítání komunikovat. , požadavek na izolaci a dokonce i šikanu.

Mýtus 1. „Duševní nemoci jsou vzácné“

Podle Světové zdravotnické organizace asi 450 milionů lidí na naší planetě neustále žije s duševními poruchami. Navíc každý čtvrtý obyvatel Země zažije za svůj život alespoň jednu epizodu duševní choroby (deprese, úzkostná porucha, posttraumatický syndrom, panické ataky).

Deprese je jednou z nejčastějších poruch, která postihuje asi 264 milionů lidí na celém světě, a jedna nedávná americká studie zjistila, že počet dospělých s depresí se během pandemie koronaviru ztrojnásobil.

Obecně jsou duševní poruchy podle WHO jednou z předních skupin nemocí na celém světě.

To znamená, že i když na chvíli zapomeneme na úvahy o etice a lidskosti a přistoupíme k problematice čistě z formálního hlediska, člověk s duševním onemocněním je bezpochyby jedním z nás.

Mýtus 2: „Duševně nemocný člověk je nebezpečný pro ostatní“

To je možná nejškodlivější mýtus, který vede ke stigmatizaci lidí s duševními poruchami. Důvod, že je do jisté míry velmi přetrvávající, spočívá v tom, že veřejné povědomí je silně ovlivněno jak jednotlivými případy trestných činů páchaných lidmi s mentálním postižením, tak slavnými uměleckými díly na toto téma, např. film slavného režiséra Stanleyho Kubricka „The Shining“ s legendárním Jackem Nicholsonem.

Nelze popřít fakt, že někteří pacienti s určitými diagnózami upadnou do násilného stavu a někdy se to stane nepředvídatelně. V tomto stavu může být člověk skutečně nebezpečný sobě i ostatním. Mezi duševně nemocnými je však naprostá menšina a značnému počtu z nich je moderní medicína schopna takové epizody pomoci překonat nebo je omezit na minimum.

Statistické studie ukazují dvě věci: za prvé se duševně nemocní lidé mnohem častěji stávají obětí násilných trestných činů než jejich pachatelé a za druhé podíl trestných činů spáchaných lidmi s mentálním postižením přibližně odpovídá jejich podílu v populaci.

Jak píší autoři článku v časopise Psychiatry, kanadští psychiatři Marie Ruwe a Randon Welton, násilí přitahuje pozornost médií a násilný trestný čin spáchaný osobou s duševní poruchou se stává senzací, kterou jen morálně nejodolnější novinář nebo redaktor odmítne.

To vše ale jen zvyšuje stigma, kterým již trpí nevinní pacienti.

Na závěr autoři přehledu píší: „Lidé s duševním onemocněním, kterým se dostává adekvátní lékařské péče, nepředstavují pro ostatní větší riziko než běžná populace. .

Kumulativní dopad duševních chorob jako faktoru násilí vyskytujícího se ve společnosti byl značně zveličený.“

Jak zdůrazňuje Sir Graham Thornycroft, profesor psychiatrie na King’s College London, existuje skupina duševně nemocných, kteří jsou náchylnější k násilí než ostatní. Zpravidla se jedná o pacienty s trojitou diagnózou, kdy jeden člověk trpí třemi poruchami najednou, například některým z těžkých duševních onemocnění (schizofrenie, bipolární porucha), plus drogová závislost, plus antisociální porucha osobnosti.

Takové kombinace jsou poměrně vzácné a je krajně nespravedlivé rozšířit charakteristiku „sklon k násilí“ na všechny lidi s duševním onemocněním.

Mýtus 3. „Je to vaše vlastní chyba“

Toto tvrzení lze často slyšet o lidech trpících depresemi, závislostmi nebo poruchami příjmu potravy.

Zvenčí se zdá, že člověk prostě projevuje slabost, nepovažuje za nutné se stahovat, nebo se vědomě rozhoduje ve prospěch chování, které jemu i okolí způsobuje spoustu problémů.

Ve skutečnosti není snazší dostat se z deprese nebo závislosti na alkoholu/drogách, než se zotavit například ze žaludečního vředu.

Pacient potřebuje nejen podporu blízkých, ale i kvalifikovanou lékařskou péči.

V jedné ze studií s příznačným názvem „Silná vůle, ale neúspěšná: Význam strategií při zotavování se ze závislosti“ analyzovala mezinárodní skupina vědců vztah mezi vůlí pacienta a šancemi zbavit se závislosti.

Vědci dospěli k závěru, že neexistuje žádná přímá závislost a často lidé trpící jakýmkoli typem závislosti mají zcela normální vůli, ale jejich uzdravení mnohem více záviselo na tom, zda našli vhodné strategie pro kontrolu vnějších faktorů, přispívajících k pokračování jejich závislosti.

Možná ještě nespravedlivější je fáma pro lidi trpící poruchami příjmu potravy, zejména pro ženy. Často můžete slyšet, že dívky jsou náchylné k anorexii nebo bulimii kvůli touze mít krásnou postavu.

Za prvé těmito poruchami trpí i muži a za druhé jsou poruchy příjmu potravy velmi závažným duševním onemocněním, které v některých případech vede až ke smrti pacienta.

Nikomu z lidí s výše uvedenými poruchami nepomohou volání typu „dej se dohromady, ty hajzle!“ Pokud chcete opravdu pomoci, zkuste přesvědčit svého blízkého, aby se poradil s odborníkem, a v ideálním případě absolvujte léčebnou kúru.

Mýtus 4. „Lidé s mentálním postižením nemohou pracovat“

V jistém smyslu je tento mýtus v rozporu s tím předchozím. Oba jsou přitom značně houževnatí, i když se široká veřejnost čím dál více dozvídá o zaměstnání, úspěších i úspěších lidí s duševními problémy.

Samozřejmě jsou mezi nimi i tací, jejichž onemocnění je velmi těžké a znemožňuje vést normální život s regulovaným pracovním dnem a značným denním množstvím práce. To se ale stává i těm, kteří trpí vážnými fyzickými nemocemi.

Většina lidí s duševním onemocněním však může být stejně produktivní jako kdokoli jiný. Americká studie z roku 2014 analyzovala údaje o zaměstnanosti lidí s psychiatrickou diagnózou. Byly porovnány s obecnou mírou zaměstnanosti v populaci.

Ukázalo se, že míra zaměstnanosti osob bez duševního onemocnění byla 75,9 %, osob s relativně lehkým mentálním postižením – 68,8 %, se středně těžkým onemocněním – 62,7 %. A dokonce 54,5 % lidí s těžkým duševním onemocněním pracovalo.

Kromě toho vědci zjistili, že rozdíl v míře zaměstnanosti lidí s mentální diagnózou a bez ní ve skupině 18–25 let byl pouze 1 % a ve věkové skupině 50–64 let – 21 %.

Možná to odráží skutečnost, že v moderním světě se mladým lidem s těmito typy problémů dostává mnohem více pomoci v oblasti odborné přípravy a zaměstnání než těm, pro které to bylo relevantní před 30–40 lety.

Mýtus 5. „Schizofrenie znamená, že člověk má rozdvojenou osobnost“

Mýtům o schizofrenii by vlastně mohl být věnován samostatný článek, neboť tato konkrétní nemoc působí tajemně až mysticky, a proto vzbuzuje zvýšený zájem a strach, což obojí velmi napomáhá vytváření mýtů.

Ve skutečnosti existuje řada podtypů schizofrenie a ne všechny jsou spojeny s rozštěpeným vědomím, hlasy v hlavě a halucinacemi.

Schizofrenie se skutečně vyznačuje určitými deformacemi ve vnímání reality, sebe sama, stejně jako v emočních reakcích, myšlení a chování, ale stupeň jejich závažnosti může být velmi odlišný.

Lidé s diagnózou schizofrenie mohou pociťovat změny nálad a vzorce chování, ale v mnoha případech pacientovi pomáhají moderní terapeutické možnosti.

Existují samozřejmě těžké formy, kdy se člověk stane na měsíce maladaptivním, ale i při tomto průběhu nemoci existují období remise, během které může vést relativně normální život.

Pokud jde o rozdělené vědomí, jedná se o příznak mnohočetné poruchy osobnosti, která je extrémně vzácná a nejedná se o schizofrenii.

Mýtus 6. „Duševní nemoci jsou nevyléčitelné“

To je velmi škodlivá mylná představa.

Za prvé, někteří pacienti jsou vyléčeni pomocí různých druhů léků a psychoterapie. Léčením se přitom rozumí takové omezení projevů nemoci, které člověku umožňuje vést plnohodnotný život.

Za druhé, léčba nemusí vést k úplné úlevě od nemoci, ale poskytnout pacientovi poměrně dlouhá období remise, kdy jsou příznaky pod kontrolou a člověk si může užívat života.

Proces zotavení z duševní nemoci není téměř nikdy jednoduchý nebo krátký. Je těžké to projít sám bez přijetí a podpory blízkých a také odborné pomoci lékařů. Ale po této cestě člověk zpravidla vidí pozitivní změny a je jimi inspirován.

Pokrok v medicíně a biotechnologiích, rostoucí otevřenost a zájem společnosti o lidi s duševním onemocněním mohou radikálně změnit situaci, kdy se vážná diagnóza stala doživotním trestem.

Zdroj:

Ilustrace Oksana Romanova

Žádáme vás, abyste se přihlásili k malé, ale pravidelné platbě ve prospěch našich stránek. Mercy.ru funguje díky dobrovolným darům našich čtenářů. Finanční prostředky jsou potřeba na služební cesty, natáčení, platy redaktorů, novinářů a technickou podporu webu.