Obsah
Vyšel Podivuhodný příběh Henryho Sugara – malé mistrovské dílo Wese Andersona
Příběh podvodníka: jak Wes Anderson dává slovo Roaldu Dahlovi a mění kino v divadlo
Od 27. září můžete na Netflixu sledovat nový film Wese Andersona „The Marvelous Story of Henry Sugar“, který před necelým měsícem představil na filmovém festivalu v Benátkách. Kritika Tamara Khodova pojednává o tom, jak 40minutový snímek odhaluje duchovní spřízněnost mezi Američanem Andersonem a britským spisovatelem Roaldem Dahlem a proč je jeho kino vhodné především pro lidi bez fantazie.
Wes Anderson, perfekcionista a jeden z nejstylovějších režisérů současnosti, který se rád nechá parodovat na sociálních sítích, je letos na vrcholu své produkční formy a představuje nové projekty na několika festivalech najednou. V květnu navštívil Cannes se sci-fi filmem Asteroid City a v září uvedl v Benátkách Podivuhodný příběh Henryho Sugara podle jednoho z příběhů britského spisovatele Roalda Dahla. Snímek se o ceny nesoutěžil a promítal se spíše pro zábavu a široká veřejnost na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat – za necelý měsíc už lze nový počin amerického estébáka sledovat na Netflixu.
Čtyřicetiminutový film, zachycený mezi krátkým a hraným filmem, začíná vystoupením samotného Dahla v podání obvyklého brilantního Ralpha Fiennese ve spisovatelově slavné (alespoň ve Spojeném království) chýši, vytvořené s typickou pečlivostí ředitel. Dahl-Fiennes vypráví divákům příběh britského gentlemana, bohatého aristokrata Henryho Sugara (Benedict Cumberbatch).
Henry jednoho dne z nudy najde v knihovně deník Dr. Cartwrighta (Dev Patel). Píše o neobvyklém případu – cirkusáku Imrat Khan (Ben Kingsley), který viděl se zavázanýma očima. Zaujatý lékař se rozhodne zjistit, jaké je Khanovo tajemství, a podrobně mu prozradí, jak se naučit vidět předměty skryté pouhým okem. Pak podnikavý Sugar vymyslí plán: využije Khanovo tajemství k podvádění v kasinu.
Anderson a Dahl mají dlouhodobý vztah – v roce 2009 natočil režisér Fantastický pan Fox, kde ironický tón britského spisovatele dokonale zapadl do Andersonova loutkového, jasně naplánovaného světa. Čím více se ponoříte do Dahlova díla, tím více cítíte, jak jsou všechny americké filmy v té či oné míře prodchnuty spisovatelovým odkazem a nabízejí četné odkazy na jeho díla.
Materiál k tématu
Tato shoda je cítit někde v subkortexu, je obtížné vysvětlit z logického hlediska, ale když se podíváte na „Henry Sugar“, duchovní spřízněnost mezi Andersonem a Dahlem je zřejmá. Čtyřicetiminutový snímek je první ze čtyř plánovaných filmových adaptací příběhů a nejdelší ze série. Na Netflix také přijdou Krysař, Labuť a Jed – všechny ne delší než 15 minut a ve stejném obsazení.
Henry Sugar jako hrdina dokonale zapadá do Andersonova vesmíru. Vyhublý čtyřicetiletý mládenec, žijící v krásném a velmi pohodlném paláci výsad, nikdy neviděl skutečný život. Musí se prostě vydat na cestu (i když ne skutečnou, ale filozofickou) a dospět – jako většina infantilních hrdinů v amerických filmech. Sugar ve filmu dokonale popsal Dahl (ústy Fiennese): lidé jako Sugar „nejsou tak špatní lidé, ale ani je nelze nazvat dobrými. Na nich vlastně nezáleží. Jsou jen součástí interiéru.“
Po textově bohatém The French Messenger a vizuální směsici Asteroid City opustil Anderson většinu uměleckých úspěchů ve své adaptaci Dahlových příběhů ve prospěch divokého minimalismu. Zdá se, že režisér je kinematografií tak unavený, že se rozhodl zbavit se jakéhokoli náznaku kinematografie – jakýkoli realismus je ohrožen, čtvrtá stěna je nejen odsunuta, ale zcela zničena, sehranost scén je proměněna v kost- zdrcující čtení textu zvýšenou rychlostí.
Režisérům je často vytýkáno používání voiceoveru – je to líné a nevynalézavé. Anderson je však natolik fascinován Dahlovým specifickým jazykem, že se rozhodne techniku povýšit na princip – herci čtou autorův text, aniž by ponechali stranou scénické režie a popisy jednání postav. Režisér navíc z rovnice zcela odstraňuje „filmovou magii“ a ukazuje proměnu kulis, kostýmů, zemí, let a ročních období.
Materiál k tématu
Akce se pohybuje neuvěřitelnou rychlostí, jako by byla přetočena, zatímco herci mlží své repliky. Smyslové přetížení typické pro „pozdního“ Andersona zde vrcholí. Hnízdícímu panáčkovi se podobají nejen kulisy, ale i samotný příběh, rozvíjející se v rámci příběhu. Za každou novou vrstvou se skrývá další a i s přihlédnutím k tomu, že kouzelník-režisér neskrývá mechaniku triků, je téměř nemožné sledovat pohyby jeho rukou.
Jako by se Anderson rozhodl dokončit pětiletý plán za dva dny. Nezajímá ho vytváření zdání, vymýšlení obrazů a hraní si s publikem – z divadelní kulisy vydlabá scénu po scéně, slovo od slova implementuje autorský text. Bez rozsahu působí film spíše jako hůl pro diváky, kteří nemají žádnou fantazii, o kterou by se mohli opřít. Ve zbytku je jednodušší si knihu přečíst.