Obsah
Měly by dospělé děti pomáhat svým rodičům?
Povinnost nebo láska: mají dospělé děti pomáhat rodičům a naopak?
Podle Kodexu Republiky Kazachstán „o manželství a rodině“ (článek 145, odstavec 1) jsou zdravé dospělé děti povinny podporovat své postižené rodiče, kteří potřebují pomoc, a pečovat o ně. Ale lidské vztahy nejsou regulovány pouze zákonem.
Vzájemná pomoc je základní rodinnou hodnotou. Pro dospělé děti jsou jejich rodiny na prvním místě, ale to nebrání jejich rodičům být rodinou. Podpora pro mámu a tátu bude hovor s otázkou, jak se mají, co dělají, co je trápí. Je důležité přijít na návštěvu, zorganizovat rodinnou dovolenou a pomoci v domácnosti, pokud už je pro rodiče něco obtížného udělat sami. Je důležité, aby je děti potřebovaly i po dosažení plnoletosti. Péče a chuť komunikovat je toho důkazem.
Pokud považujeme pomoc rodičům za povinnost, pak je tato kategorie spíše morální než právní nebo ekonomická. Touha splnit povinnost je touhou po štěstí, napsal filozof Immanuel Kant v Metafyzice mravů. Komunikace a pomoc rodičům umožňuje nepřerušit rodinný vztah, což člověku dodává vnitřní sílu. Díky tomu se cítíte jako důležitý článek v řetězu.
Zákon říká, že děti musí svým rodičům finančně pomáhat, pokud to potřebují. Poskytování finanční pomoci rodičům by ale nemělo jít na úkor jejich rodiny a úspor, zejména spoření na důchod, radí plánovačka Erin Wood. Určitě si položte otázku, jak moc mohu pomoci, aniž bych si tím způsobil velkou újmu, spočítejte si to, doporučuje finanční psycholog Brad Klontz.
Průzkum Pew Research Center zjistil, že 75 % Američanů věří, že je jejich odpovědností pomáhat stárnoucím rodičům, zatímco 23 % si myslí, že tomu tak není. Přibližně třetina dospělých dětí (32 %) s rodiči staršími 65 let uvádí, že jim v posledních 12 měsících poskytli pomoc. Nešlo o platbu za plavbu, ale o pomoc s běžnými výdaji, uvedlo 72 % respondentů.
Existuje i jiný názor moderní generace: nikdo nikomu nic nedluží a nic nedluží. To říkají i psychologové. Ale musíte pochopit, v jakém kontextu to zní. To neznamená, že by dospělé děti neměly pomáhat svým rodičům a rodiče by neměli pomáhat svým dětem. Hovoříme o motivech této pomoci, která není považována za splnění povinnosti.
Vše záleží na tom, jak rodiče své děti vychovávali. Pokud je naučili vlastním příkladem milovat a vcítit se, pak rodičům pomohou nejen z pocitu povinnosti. Pokud je nenaučili, je pravděpodobné, že je jejich staří rodiče budou jen dráždit, a pokud jim bude poskytnuta pomoc, bude to na manipulativní bázi.
Někteří rodiče i ve stáří chrání své děti před všemi problémy s nimi spojenými. Neřeknou vám, že se cítí špatně, že si už nemohou přinést láhev minerálky z obchodu nebo že by rádi zašli ke svému oblíbenému jezeru, ale jejich síla už není stejná. Dělají tím dětem medvědí službu. Ti, kteří nečelí cizímu stáří, se později ocitnou nepřipraveni na své vlastní. Mluvte se svými dětmi o stárnutí, uznejte rizika a vzdejte se autonomie, radí advokát Gregory Poulos.
Starší rodiče potřebují pomoc svých dětí. Stáří nemůže být štěstí. Stáří může být jen mír nebo katastrofa. Je klidná, když je respektována. Co z toho dělá katastrofu, je zapomnění a osamělost, napsal učitel Vasilij Suchomlinskij.
Jsou rodiče povinni pomáhat dospělým dětem?
Podle zákona je vše jednoduché: rodiče musí své děti podporovat až do dosažení dospělosti nebo do 21 let, pokud se jim dostává denního vzdělávání (článek 138, odst. 1, 2 zákoníku Republiky Kazachstán „ O manželství a rodině“). Ale ve skutečnosti mnoho rodičů i po tomto milníku nadále podporuje své dospělé dítě, zvláště pokud s nimi žije, i když pracuje.
Nemohou si zvyknout na myšlenku, že dítě už vyrostlo a je na čase, aby vyletělo z hnízda, aby si vydělalo na chleba. Dá se to pochopit, protože pomáhat dětem je vnitřní potřebou rodičů, vysvětlují autoři knihy „Základy rodinného života“. Zvláště pokud dítě zaujímá v rodině dominantní místo.
Na druhou stranu, aby se rodina dále rozvíjela a zvládala nové etapy, je nutnou podmínkou odloučení dítěte od rodičů, odloučení mladé rodiny od rodičovské rodiny. Rodina je odrazovým můstkem pro dítě, které musí žít vlastním samostatným životem, včetně toho finančního.
Rodiče mohou mít přirozenou tendenci chránit své děti a pečovat o ně, i když se stanou dospělými. Může pro ně být těžké vzdát se kontroly nad svými životy, ale je to něco, co vztahy jen zhoršuje a nepodporuje přirozené zrání, píše Jeffrey Bernstein, Ph.D.
Pokud se matka a otec finanční pomocí dětem snaží prodloužit svou závislost sami na sobě, pak je to špatná strategie. Povzbuzujte své dospělé dítě, aby bylo nezávislé a odpovědné ve svých činech, říká Jeffrey Bernstein. Pokud má pocit, že nerespektujete jeho hranice, může vás odstrčit, abyste se vyhnuli vlivu a kontrole.
Autorka knih o vztazích Peg Streetová poznamenává, že ve vztazích dospělých dětí a rodičů se objevily dva trendy – odcizení a zvýšené zapojení rodičů do života dětí. Tyto dva trendy jsou vzájemně propojeny. Rodiče by měli žít svůj vlastní život a respektovat soukromí svých dětí. Děti by měly dělat totéž se svými rodiči.
Dětem můžete pomoci, ale jak nejlépe umíte a lépe, když o to samy požádají. Pokud ale dcera požádá matku, aby dala výpověď, aby mohla od rána do večera kojit ročního vnuka, pak má žena plné právo odmítnout službu, která vyžaduje potlačení jejích zájmů.
Neměli byste si myslet, že musíte dětem za každou cenu pomáhat, aby bylo komu „donést sklenici vody na stáří“. Jakýkoli vývoj probíhá ve spirále, nikoli v kruhu. Předchozí generace dává další, aby mohla dávat svým dětem. To je přirozený proces. Už jste svým dětem dali vše, co jste mohli. To, co se vám stane ve stáří, bude ukazatelem kvality vaší výchovy a lásky.
Chovejte se ke svému dospělému dítěti ne jako k dlužníkovi, ale jako k příteli. Nevyčítat, nepoučovat, nestěžovat si. Miluj dál, ale na dálku. Buďte u toho a poskytněte pomoc, když je potřeba, zmizte včas, když vaše přítomnost není vyžadována.
Když děti vyrostou, nepřestanou být dětmi pro své rodiče. Pamatujte ale, že i s malými dětmi je potřeba mluvit jako rovný s rovným. Staňte se navzájem opravdovými přáteli a v případě potřeby přijďte na pomoc.