#Nebyl jsem najat: 11 příběhů o tom, jak byli kdysi odmítnuti i ti nejlepší specialisté

Flash mob #nevzali mě: neznámá selhání slavných právníků

Flash mob #menottaken získává na sociálních sítích oblibu. Uživatelé pod tímto hashtagem mluví především o tom, na jakou univerzitu se nemohli dostat a jakou práci nesehnali. Neúspěchy nezabránily většině účastníků flash mobu, aby se v budoucnu stali slavnými lidmi a velkými profesionály. Například prezident Spolkové komory právníků, předseda Rady advokátní komory YUST, doktor práv. n. V 1980. letech nebyl Jurij Pilipenko přijat na Kyjevskou univerzitu a seržantskou školu, o čemž řekl čtenářům svého Facebooku. Tam, kde nebyli vzati další slavní právníci, přečtěte si materiál „Pravo.ru“.

Ekaterina Smirnova, právnička, partnerka MCA Yakovlev and Partners:

„Protože jsem po univerzitě šel do baru a okamžitě mě přijali, nemám srdcervoucí příběh o odmítnutí práce. Ale když jsem byl v pátém ročníku na akademii, musel jsem odjet na roční stáž do Kanady. A tak byly všechny dokumenty již hotové, dokonce byl sestaven seznam věcí, které si s sebou vzít, celkově jsme byli plně připraveni na boj. A. zamítnutí víza. Bez vysvětlení důvodu. Takže mě nevzali do Kanady. Byla to samozřejmě ostuda! A pravděpodobně, kdybych tehdy odešel, zůstal bych tam (z nějakého důvodu si to myslím). Poté jsem měl odjet studovat do Londýna, ale tento nápad jsem z osobních důvodů nerealizoval. Zdá se, že stejně jako praporčíci „osud a vlast jsou jedno“.

V roce 2009 jsem právě získal status advokáta. Začátek kariéry. Samozřejmě jsem byl velmi zodpovědný za návštěvy soudů. A tady je Rozhodčí soud Sverdlovské oblasti. Stará budova, ve které bylo velmi malé kontrolní stanoviště a vždy tam bylo hodně lidí: účastníci procesů, zaměstnanci soudu i samotní soudci. Byli tam také všichni soudní vykonavatelé a šatní skříň. Na ten památný den bylo setkání naplánováno na odpoledne. Když jsem dorazil, na kontrolním stanovišti byly desítky lidí. Měl jsem na sobě bundu zapínanou na knoflíky. A tak se mi při svlékání kožichu podaří zachytit okraj bundy a spolu s kožichem ji snadno a přirozeně svléknout. Netřeba dodávat, že bunda byla hodně uzavřená, takže pod ní nebyla žádná košile. Ani si neumíte představit, jak jsem se styděl! Byl jsem připraven spadnout do země! To vše samozřejmě při nejšťastnější shodě okolností můj procesní protivník dodržel. Který pak usoudil, že není potřeba, aby inteligentně nechal mé svlékání bez povšimnutí, a až do konce soudu mě troloval větami: „Ach, Jekatěrino, to je tak dobré, že náš soudce nebyl u vchodu. Jinak bych ho musel vyzvat po tom, co jsem viděl.“ A vykonavatelé mě dlouho vítali větou: „Máte u sebe nějaké zbraně? Ach ano! Známe vaši tajnou zbraň. Vychází speciálně pro Pravo.ru: moje kariéra začala svlékáním!“

Jurij Pilipenko,

Předseda Spolkové komory právníků, předseda rady advokátní komory „YUST“, doktor práv. č.:

Maxim Kulkov, vedoucí partner Kulkov, Kolotilov and Partners:

„Po škole # jsem nebyl dvakrát přijat na Právnickou fakultu Moskevské státní univerzity. Poprvé mi chybělo jen půl bodu a se stávajícími známkami jsem byl poslán na přípravné oddělení právnické fakulty (tzv. dělnická fakulta). Tam mě učitelé Moskevské státní univerzity šest měsíců připravovali na zkoušky. Tentokrát jsem pracoval jako vůl. Zdálo se mi, že vím vše o literatuře, ruském jazyce, historii, německém jazyce a základech státu a práva. Na první zkoušce (eseji) jsem dostal špatnou známku kvůli chybám v textu a hned jsem se vykašlal. Podal jsem odvolání, snažil jsem se dokázat, že se jedná o překlepy, ale bez úspěchu. Proklínal jsem Moskevskou státní univerzitu a téhož léta jsem předložil dokumenty Moskevskému právnickému institutu (nyní Moskevská státní právnická akademie), kam mě přijali. O rok později jsem se najednou rozhodl, proč si sakra nekecat, zkusím se znovu přihlásit na Moskevskou státní univerzitu. A já to udělal! Zajímavý detail: tentokrát jsem nebyl vůbec připraven. Nyní, když uplynulo téměř 25 let, si myslím, že to byla dobrá kombinace, která mi pomohla napotřetí. Na jedné straně množství znalostí nashromážděných za dva roky příprav na přijímací zkoušky, na straně druhé – sebevědomí a působivost. Potřetí jsem neměl co ztratit, měl jsem za sebou dobrou univerzitu, kde jsem už úspěšně dokončil první ročník. Ostře jsem vyčníval z pozadí včerejších absolventů školy, třesoucích se dospělých zmučených studiem a strachem.“

Natalya Shatikhina, vedoucí partnerka advokátní kanceláře CLC:

Alexander Zabeyda, partner advokátní kanceláře „Zabeyda, Kasatkin, Saushkin and Partners“:

„Ve svých 19 letech jsem byl zcela přesvědčen, že chci pracovat jako trestní právník v oboru ekonomie. Pochopil jsem, že pro tyto účely potřebuji dvě hlavní věci: hluboké teoretické znalosti v oblasti obchodního práva (k tomu jsem se při výběru specializace institutu usadil na stejnojmenném oddělení Moskevské státní právnické akademie) a praktické zkušenosti v trestních věcech (za to jsem dostal práci u vyšetřovacích orgánů). Po třech letech, kdy jsem již měl zkušenosti s vyšetřováním běžných zločinů a drobnou ekonomikou, mě mé ambice přiměly přestoupit na hlavní vyšetřovací oddělení ředitelství pro vnitřní záležitosti města Moskvy, kde jsem se mohl skutečně rozvíjet. Ale v prosinci 2004 mě tam nevzali. „Je ti teprve 22 let, ohrň rty, utřeš mléko a běž dělat další práci,“ řekli mi. A v tu chvíli jsem se rozhodl ne. K získání statutu advokáta mi stačila znalost fungování systému a zkušenosti. A svůj nedůstojný nízký věk jsem se rozhodl kompenzovat souběžným působením jako učitel na právnické fakultě. Při tom všem se domnívám, že jsem měl velké štěstí na své mentory jak ve vyšetřování, tak v právnické profesi, za což jsem jim velmi vděčný.“

Denis Puchkov, vedoucí partner advokátní kanceláře Puchkov and Partners:

„Vždy jsem se držel zásady udělat krok zpět, abych pak šel o dva vpřed. Nepamatuji si žádná významná selhání v mém životě, ale bylo jich několik, které předurčily můj osud. Skončil jsem v systému ministerstva vnitra, protože mě nepřijali přidělením po Suvorovově vojenské škole na finanční vojenskou školu Jaroslavl. Následně jsem se rozhodl šéfovat bezpečnostní službě civilního podniku a dal jsem výpověď na ministerstvu vnitra, aniž bych pomýšlel na svou budoucnost jako právník, protože jako ostřílený vyšetřovatel jsem to považoval za nepřijatelné. Byl to pro mě šok, když se po dvou měsících práce vyměnil celý manažerský tým podniku, kam jsem nastoupil! Pak jsem se stal právníkem. Přiznám se, že jsem nikdy nelitoval tohoto rozhodnutí z dubna 2002.

Eduard Olevinsky, předseda představenstva PB „Olevinsky, Buyukyan and Partners“:

„V době, kdy jsem už z jednoho ústavu odešel a druhý mě nepřijal (ještě jsem tam nenastoupil), věnoval jsem se horolezectví – opravám a výškovým stavbám. A jednou z mých prvních samostatných zakázek byla zakázka na demolici zděného komína staré kotelny. Pak jsme byli s mým přítelem a jednoduchým obchodním partnerem Stasem velmi šťastní. Dýmka se časem sama rozpadla – při zkoumání této trubky jsme párkrát málem odpadli. Objednávka se nám proto zdála jako velmi snadné peníze a vesele jsme začali. Na začátku naší práce bylo hlavní věcí v našem podnikání nevyvolat hněv obyvatel dvora na Baumanské, kde tato trubka trčela. Někdy odpadávaly obrovské kusy trubek a v bytech sousedních domů to způsobovalo chrastění nádobí. V prvních dnech jsme zlomili třetinu trubky. Pak se věci zkomplikovaly a udělali jsme lis z autozvedáku a během několika příštích týdnů pekelné práce jsme rozbili trubku v polovině. Ale trubka dál nepovolila. Myslím, že na tom útulném dvorku dodnes trčí kus té roury, navzdory moderním stavebním technologiím. V důsledku toho nyní nemohu žít ani den, aniž bych se nepokoušel něco vylepšit a technologizovat v někdy zcela nevhodných procesech právního byznysu.“

Alexander Trifonov, expert společnosti Freshdoc, spolumajitel „Právníci a právníci na doporučení“:

Ruslan Koblev, vedoucí partner advokátní kanceláře Koblev and Partners:

„Jediné místo, kam mě nevzali, bylo po přidělení na námořní prokuraturu. Opravdu jsem chtěl námořní uniformu, ale musel jsem nosit kombinovanou uniformu. Poté, co jsem se v roce 1994 stal advokátem, jsem jako jeden z prvních vytvořil advokátní kancelář. Proto mě od roku 1994 až do současnosti berou všude, někdy musím i odmítat nabídky, které ostatní děsili. Mimochodem, letos je AB Koblev and Partners 20.

Andrey Grivtsov, právník, partner advokátní kanceláře „Zabeyda, Kasatkin, Saushkin and Partners“:

„Můj první neúspěch souvisel s mým samotným pokusem stát se právníkem. Při vstupu na Moskevskou státní univerzitu jsem nezískal ani jeden bod a #nebyl jsem přijat. Přesto jsem v témže roce nastoupil na jinou univerzitu, čehož vůbec nelituji: dostalo se mi skvělého vzdělání, učil se od velmi silných učitelů a získal několik přátel, se kterými mám tu čest být přáteli dodnes. Pak následovala práce vyšetřovatele a moje úplně první ohledání místa činu. Ukázalo se, že je tak nekvalitní, že mě státní zástupce po prostudování dokumentu donutil jít v noci na druhou kontrolu a připravit nový protokol. Při dodatečné kontrole byly nalezeny nové stopy činu. To mě naučilo být pozorný ke všem detailům a chápat, že v investigativní práci nejsou žádné maličkosti.

Ve své právní praxi se také často setkávám s neúspěchy, protože dosáhnout vítězství v trestní věci je někdy téměř nemožné. Ne vždy to souvisí s kvalitou práce advokáta, protože systém trestního stíhání v Rusku je k mé hluboké lítosti stále převážně represivní. Přesto mě tato neúspěchy jako právníka naučila jinému postoji k profesi, pochopení, že ať už bude konečný výsledek jakýkoli, mým úkolem je dělat vše, co na mně závisí. Vědomí toho nám umožnilo dosáhnout vítězství, která, ač jsou vzhledem ke zvolené profesi poměrně vzácná, jsou tak příjemná.“

• Dělejte kliky, zpívejte a zůstaňte lidmi: jak se právníci vyrovnávají se stresem
• Špatná rada: jak rozzlobit soudce
• Nikdy neříkej nikdy: Největší chyby, kterých se právníci u soudů dopouštějí

• Právníci vtip, Právní komunita, Soudy a soudci
• advokátní kancelář „YUST“
• Yury Pylypenko

Příběh selhání

Hashtag #menottaken vyšel z internetu a nyní mi ničí kariéru v reálném životě. Každý osmý personalista připustil, že po přečtení příběhu o neúspěchu kandidáta by ho s největší pravděpodobností odmítl zaměstnat. Tyto údaje poskytuje služba Superjob. Může příspěvek na sociální síti nechat člověka nezaměstnaného? Světlana Bělová to vyřešila.

Hashtag #menottaken se na Facebooku objevil teprve před týdnem. Téma si rychle získalo popularitu a vytáhlo z uživatelů jejich staré stížnosti na neúspěšné zaměstnavatele. Boris Akunin řekl, že před 20 lety odmítl majitel nakladatelství Eksmo vydat román Azazel. Vasilij Utkin nebyl najat, aby moderoval ruskou verzi pořadu Top Gear. A Maximu Krainovovi, vedoucímu služby Aviasales, byla odepřena funkce v FSB. Všechny takové příběhy vedou k jednomu závěru – nevzali to, a k lepšímu.

Pokud však mluvíme o lidech, kteří ještě nedosáhli úspěchu, je lepší takové příběhy neinzerovat, radila Natalya Golovanova, vedoucí výzkumného centra Superjob.ru.

„Doporučujeme smazat nebo omezit přístup k záznamům s tímto označením těm lidem, kteří aktuálně aktivně hledají práci nebo plánují začít hledat v blízké budoucnosti. U některých profesí to může být důležité zejména proto, že každý druhý zaměstnavatel využívá sociální sítě jako nástroj pro nábor a kontrolu pozadí uchazečů. Nejčastěji firmy hodnotí účty kandidátů na manažerské pozice, obchodních specialistů a PR specialistů,“ vysvětlila.

Společnost Superjob provedla průzkum mezi zaměstnavateli a zjistila, že pro 12 % respondentů by veřejný záznam neúspěšného pohovoru byl důvodem k odmítnutí volného místa. Existují však náboráři, kteří naopak mají rádi účastníky takových flash mobů – asi 5% z nich, poznamenala Tatyana Dolyakova, generální ředitelka personální agentury Penny Lane Personnel.

„Pokud je to v souladu s ruskou legislativou, neexistují žádné výzvy ke shromážděním nebo konkrétní pracovní odchylky, pak je v zásadě vše v pořádku. Tento hashtag má spíše humorný charakter a kandidáti mluví o zajímavých situacích. Nevidím zde tedy nic kritického, proč se na základě takových příběhů může zaměstnavatel rozhodnout uchazeče nepřijmout,“ poznamenala.

Hashtag #menottaken doprovází 140 tisíc publikovaných příběhů neúspěchu. A nejen o práci, ale také o tom, jak se nevzali a nepili pivo. Existuje dokonce doznání jménem bankovní půjčky – „smutné, ale nevzali to“. Firmy se naučily zpeněžit takové spontánní výbuchy témat na internetu, vysvětlil Andrej Tsepelev, generální ředitel agentury Internet Agitation.

„Jedna věc je, když zástupci značek zveřejňují předem připravené příspěvky, ty, které publikují podle plánu. A úplně jiné je, když firma zachytí informační vlnu, napojí se na nějakou společensky významnou událost a díky tomu se pomocí hashtagů a velkého množství repostů dostane k obrovskému publiku. Přesně tomu se říká „situační marketing“. Velmi dobře fungoval hashtag #menottaken například Tinkoff, KFC, Ozon, Visa. Tele2 zase vyzvalo všechny, kteří napsali, že nejsou najati, aby k nim přišli na placenou stáž,“ řekl.

Autor hashtagu #menottaken je zaměstnancem petrohradské reklamní skupiny Great. Artem Kudryavtsev chtěl tímto flash mobem podpořit svou nezaměstnanou přítelkyni. Do týdne dívka dostala 17 pracovních nabídek. Artem sám získal více než 500 nových předplatitelů a jeho společnost získala několik stovek zmínek v médiích, včetně federálních. A tato propagace nestála společnost ani korunu.

Vedlejším efektem flash mobu byla spontánní studie trhu práce. Agentura Brand Analytics studovala příspěvky pomocí hashtagu #menottaken. První tři v žebříčku nejoblíbenějších a nepřístupných zaměstnavatelů byly Yandex, Státní duma a Ministerstvo zahraničních věcí.