Obsah
Navzdory děsivému vývoji je lze stále nazývat šťastnými.
1. Anne Green: Poprava oběšením
Angličanka Anne Greene žila v 22. století v Oxfordshire a pracovala jako služebná v domě smírčího soudce Thomase Reida. Ona, 16letá dívka, byla svedena vnukem sira Thomase Geoffreyho, kterému bylo tehdy 17 nebo XNUMX let.
Otěhotněla, i když si svůj stav uvědomila až ve chvíli, kdy v sedmnácti týdnech potratila. Anne se pokusila pohřbít zbytky plodu, ale byla objevena. A měli podezření na vraždu novorozence.
Soudce Thomas Reed osobně žaloval Greene podle zákona z roku 1624, aby utajil narození nemanželských dětí. Stálo v něm, že každá žena, která se pokusí skrýt smrt svého nemanželského dítěte, ho zabije. Taková je presumpce viny.
Obecně platí, že 14. prosince 1650 byla Anne Greenová odsouzena k smrti a oběšena na hradě Oxford.
Ve smyčce strávila téměř půl hodiny. Celou tu dobu se Annini známí drželi jejích nohou a nakláněli se celou svou vahou, aby zastavili utrpení odsouzené dívky a pomohli jí zemřít.
Nakonec to podšerif v obavě, že přetrhnou oficiální lano, zakázal a samotného Greena zakončil pažbou muškety – pět ran.
Annina mrtvola byla předána lékařům Oxfordské univerzity k pitvě. Druhý den lékaři otevřeli krabici, ve které bylo tělo přineseno, a zjistili Greenův slabý puls a dýchání. Lékaři nadšeně zahájili resuscitační procedury, které zahrnovaly nalévání horkých nápojů do krku pacientky, masáž končetin, prokrvení, přikládání obkladů na hrudník a klystýr z tabákového kouře.
O měsíc později se Ann Greenová plně zotavila, i když si nepamatovala okolnosti své popravy. Soud považoval její spásu za znamení, že ji sám Pán shledal nevinnou. S přihlédnutím k Boží prozřetelnosti a také ke skutečnosti, že žalobce Thomas Reed zemřel tři roky po Annině popravě, byl případ přezkoumán a Green dostal milost.
Šla do vesnice navštívit své příbuzné a vzala si s sebou jako suvenýr stejnou dřevěnou rakev, do které byla uložena po popravě. Anne Greene se vdala, měla tři děti a zemřela v roce 1659 při neúspěšném porodu ve věku 37 let.
2. Roy Sullivan: Sedm úderů bleskem
Existuje názor, že blesk neuhodí dvakrát do stejného místa. Ve skutečnosti to není pravda, jak jsme si již řekli řekla. Navíc může blesk udeřit do stejné osoby několikrát.
Roy Cleveland Sullivan se narodil v roce 1912 ve Virginii. Podle jeho vlastních příběhů ho poprvé zasáhl blesk, když byl ještě malé dítě. Pak pomáhal otci sekat pšenici na poli a výboj zasáhl čepel jeho kosy, ale Roy se naštěstí nezranil.
Nikdo nemohl tento případ potvrdit. Spolehlivě se ale ví, že později, v letech 1942 až 1977, když už byl Sullivan dospělý a pracoval jako ranger v národním parku Shenandoah ve Virginii, byl sedmkrát zasažen bleskem.
V roce 1942, když byl Roy Sullivan na požární věži, blesk ho udeřil do nohy a utrhl mu nehet. V roce 1969, při jízdě po horské silnici, byl Roy znovu zasažen bleskem, což tentokrát vedlo ke ztrátě obočí. V roce 1970 dostal Roy na trávníku svého domu další ránu, která vedla k poranění levého ramene a ochrnutí paže.
V roce 1972 byl Roy na území administrativní budovy lesního hospodářství znovu zasažen bleskem, při kterém se mu vznítily vlasy. Od té chvíle s sebou vždy nosil láhev vody, aby uhasil požár, kdyby se něco stalo. V srpnu 1973 blesk znovu udeřil Roye do hlavy, když projížděl lesem. Výsledkem bylo, že Sullivan byl vyhozen z auta, jeho vlasy se znovu zapálily a jeho nohy byly dočasně paralyzovány. Boty se také sundaly.
V červnu 1976, když byl ve službě v kempu, byl Roy pošesté zasažen bleskem, což mělo za následek vážné zranění kotníku. A o rok později, když šel Roy na ryby, blesk do něj znovu udeřil, což způsobilo popáleniny hrudníku a břicha. Ve stejnou dobu medvěd zaútočil i na Sullivana a snažil se mu odnést uloveného pstruha. Ale hajný, rozrušený bolestí, s hořícími vlasy, udeřil do PEC klackem a on v panice utekl.
Kvůli svému dobrodružnému životu dostal Roy přezdívku Lightning Man. Radost z toho ale neměl.
Lidé se báli stát vedle Sullivana, a to z dobrého důvodu. Jednoho dne také jeho ženu zasáhl blesk, když věšela prádlo na dvorku jejich domu. Roy si vzpomněl na další příhodu: „Jednoho dne jsme procházeli parkem s vrchním inspektorem a nedaleko od nás zaburácel hrom. Inspektor řekl: „Dobře, Royi, sejdeme se znovu někdy později.“ A vlevo“.
Ráno 28. září 1983 spáchal Roy Sullivan ve věku 71 let sebevraždu střelou do hlavy. Podle oficiální verze byla důvodem neopětovaná láska – pohádal se s manželkou, která byla o 30 let mladší než on.
Zlomené srdce Dopadlo to hůř než zásah bleskem.
3. Tsutomu Yamaguchi: dvě jaderné bomby
Tsutomu Yamaguchi se narodil 16. března 1916. Pracoval jako inženýr v továrně na stavbu lodí Mitsubishi v Hirošimě, kde konstruoval ropné tankery.
Během druhé světové války průmysl velmi utrpěl kvůli nedostatku zdrojů a potápění tankerů. Tsutomu později řekl, že byl tak deprimován stavem své domovské země, že uvažoval o nutnosti zabít sebe a svou rodinu, pokud bude Japonsko poraženo. Toto „seppuku“ považoval za čestnou povinnost samurajů.
V létě 1945 společnost vyslala 29letého inženýra na služební cestu do Hirošimy. Už dokončoval své podnikání a chystal se opustit město, když na něj spadl americký bombardér atomová bomba „Dítě“. Yamaguchi byl jen tři kilometry od centra exploze. Utrpěl popáleniny a vážná zranění, měl protržené ušní bubínky a dočasně oslepl. Ale přežil.
Jamaguči, zraněný a obvázaný jako mumie, stále považoval za svou povinnost vrátit se z Hirošimy pracovat v sídle společnosti v Nagasaki.
11. srpna 9 v 1945 hodin vyprávěl Jamaguči svému šéfovi o výbuchu v Hirošimě, když americký bombardér shodil atomovou bombu Fat Man na Nagasaki. Kancelář se nacházela jen tři kilometry od epicentra, ale Tsutomo zde překvapivě nebyl vážněji zraněn. Rány, které utržil, se však dlouho nehojily; vysoká teplota a neustálá nevolnost déle než týden.
Tsutomo Yamaguchi zemřel v roce 2010 ve věku 93 let. V pozdním věku začal trpět nemocemi souvisejícími s ozářením, včetně šedého zákalu a leukémie. Jeho manželka, rovněž zraněná při výbuchu v Nagasaki, zemřela v roce 2008 ve věku 88 let na rakovinu ledvin a jater.
Po všech hrůzách, které zažil, se Jamaguči stal a zůstal až do konce života zaníceným odpůrcem války a vyzýval všechny země světa k jadernému odzbrojení.
4. Vesna Vulović: nejdelší pád v historii bez padáku
Srbka Vesna Vulović pracovala jako letuška v Jugoslávských aeroliniích. Toto povolání si vybrala, protože v mládí navštívila Londýn a Stockholm, ale rodiče jí tam pobyt zakázali. Rozhodli se, že jejich dcera by měla žít pod jejich dohledem, jinak by byla „seznámena se sexem a drogami“. Vesna se proto vrátila do Bělehradu a dala se do letectví, aby alespoň při průletu navštívila města, která milovala.
29. ledna 1972 byla 23letá Vesna na palubě letu 367 společnosti JAT Yugoslav Airlines z Kodaně do Bělehradu. Když letoun přeletěl nad československou vesnicí Srbská Kamenica, došlo k explozi v zavazadlovém prostoru. Později jugoslávské úřady podezíraly z organizování teroristického útoku chorvatské nacionalisty, kteří prý do zavazadla umístili kufřík s bombou. V souvislosti s tímto incidentem však nebyl nikdy nikdo zatčen.
Ať už je to jakkoli, letoun byla ve vzduchu roztrhána na kusy, ale Vulovich výbuch přežil. V okamžiku zničení kabiny bylo z letadla vyhozeno 27 lidí – cestujících a dalších členů posádky. Zemřeli. Vesna se ale ocitla v zadní části trupu, jehož východ byl blokován vozíkem s jídlem. To zachránilo letušce život.
Ocas letadla narazil pod úhlem na zalesněné a sněhem pokryté úbočí hory a zmírnil sílu nárazu.
Vesna ztratila vědomí – a to ji zachránilo podruhé.
Lékaři, kteří incident vyšetřovali, později zjistili, že Vulovichův nízký krevní tlak způsobil, že po snížení tlaku omdlela. Jinak by se jí při dopadu na zem zlomilo srdce.
Vesnu objevil místní obyvatel jménem Bruno Honke, který slyšel její křik mezi troskami. Tyrkysová uniforma letušky byla potřísněná krví a jehlové podpatky jí síla nárazu srazila z nohou. Honke byl za druhé světové války vojenským lékařem a dokázal udržet Vuloviče naživu, dokud nedorazili záchranáři.
Vesna strávila několik dní v kómatu, protože utrpěla vážná zranění, včetně zlomeniny krvácení do lebky a mozku. Zlomila si obě nohy a tři obratle, z nichž jeden byl zcela rozdrcený. Zlomená byla také pánev a několik žeber. Tato zranění vedla k dočasnému ochrnutí od pasu dolů. Vulovich navíc ztratila paměť z okamžiku před pádem a znovu ji získala až měsíc po katastrofě. První věc, o kterou letuška požádala, když přišla do nemocnice, byla cigareta.
Po uzdravení se Vesna vrátila do normálního života. Do Guinessovy knihy rekordů byla zapsána jako přežití pádu z nejvyšší výšky bez padáku – Vesna uletěla 10 160 m. Kvůli amnézii si nepamatovala strach z pádu letadla a snažila se získat letovou pozici opět obsluha. Nakonec byla ale převedena na práci v kanceláři Jugoslávských aerolinií. Vesna žil 66 let a zemřel v roce 2016.