10 důvodů, proč je hněv dobrý

Chcete-li bojovat s tygrem nebo mamutem, musíte být opravdu naštvaní. Zpočátku byl člověku dán hněv, aby se mohl vzrušit, jít na lov a nakrmit se a možná dobýt svět. Hněv je síla, která motivuje člověka jednat.

Nyní nevidíme mamuty na ulicích, ale každý den komunikujeme s ostatními lidmi. A stále cítíme vztek. Odkud to tedy pochází?

Prvním důvodem je vyčerpání. Když tělu chybí zdroje, člověk se povznese, aby je hledal a zároveň se snaží zachránit tím, že odežene všechny potenciální konkurenty. Příčinou hněvu proto může být snadno nedostatek spánku, bolest, dokonce i špatná výživa. U dospělých zvyšuje podrážděnost nerovnováha tuků v těle a u dětí zvyšuje excitabilitu velké množství cukru.

Druhým důvodem je frustrace z potřeby být přijat. Když má člověk pocit, že pro jeho zájmy, jeho názor v rodině nebo v práci není místo, že mu chybí podpora a láska, hromadí se v něm agresivita. Nejčastěji takové situace nastávají u lidí, kteří nevědí, jak to vyjádřit; Budeme o nich mluvit níže.

Třetím důvodem je nepochopení toho, proč se ten druhý chová tak, jak se chová. Proč je váš partner hrubý, kdykoli se snažíte zjistit, kde teď je? Proč pětileté dítě nesedí v klidu v divadle, ale přehazuje ruce a nohy přes souseda? Dospělý věří, že jeho partner je prostě nervózní a dítě nerespektuje hranice jiných lidí. Ve skutečnosti se může ukázat, že partner měl ovládající matku a otázky stále vnímá jako narušení své svobody a citově nevyzrálé dítě je výkonem tak uneseno, že se nedokáže ovládat.

Čtvrtým důvodem je potřeba ochrany. Když dítě křičí na ulici a matka nemůže nic dělat, zlobí se. Především proto, že ztrácí kontrolu a všichni to vidí. Může být potřeba ochrana před bolestí, smutkem, zklamáním – obecně před všemi obtížnými emocemi, které ohrožují psychickou bezpečnost.

Pátým důvodem hněvu je ohrožení sebeúcty. Někdy vzniká pocit viny kvůli chování blízkého člověka. „Jsem špatná matka“, pokud dítě křičí a padá, pokud mlčí a hraje si s tabletem, pokud hodně jí, pokud jí málo. Tato situace vás nutí být neustále hodný a dělat vše správně. Obzvláště obtížné je to pro perfekcionisty, tedy pro ty, kteří si v dětství vyvinuli postoj „buď dobrý“ v reakci na požadavky rodičů. Výsledkem je potlačená agrese, více viny a více vzteku.

Proč si nepamatujeme své pocity z dětství?

Psychoanalyticky orientovaní psychologové jsou si jisti: náš vztah k hněvu pochází z dětství. Všichni dospělí byli kdysi malí, zažili vztek a nějak se s ním naučili vyrovnat a pak. Nicméně vezměme to pěkně popořadě.

Představme si, že se narodí miminko. Je obklopen láskou, péčí a je v symbióze se svou matkou. Prvních šest měsíců je stav, kdy matku vlastně považuje za své pokračování. K přežití miminka je nutné velmi těsné pouto.

Když dítě trochu dospěje, je stále přesvědčeno: matka existuje jen proto, aby krmila, zahřívala a bavila. Ale je to tak? Samozřejmě že ne. Postupem času se stále více projevují potřeby maminky, která potřebuje jít na záchod, umýt si vlasy, do obchodu a někdy jen tak posedět u šálku čaje. Někdy matka není připravena dát svému dítěti lásku a péči, protože je unavené, a to je zcela normální.

Bohužel, v tuto chvíli je dítě frustrované. Cítí, že jeho potřeby nejsou naplňovány tak, jak je zvyklý, a začne se vztekat. Na vrcholu zážitků si dítě uvědomí přítomnost třetího a pochopí: matka vlastně není jeho, ale její a otcova. Dítě má těžké časy, když nemůže být úplně se svou matkou. Tento hněv často není vyjádřen, protože „zlobit se je špatné“.

Nastává i opačná situace, ale také vyvolává hněv. Pokud se rodina točí kolem dítěte, cítí se zároveň neuvěřitelně důležité a velmi nemocné, tedy neschopné se o sebe postarat, neschopné, někoho, koho je třeba neustále hlídat, kontrolovat a pomáhat. Tato situace také spouští agresi.

To vše se děje ve věku od 4 do 6 let. Dítě má přitom fantazie a strachy: pod postelí se skrývá monstrum, za oknem poletují čarodějnice, tma jen čeká, až se vrhne zpoza dveří skříně. V tomto období může dítě začít masturbovat, aby se vyrovnal s úzkostí, nebo se stane agresivní v dětské zahradě. Veškerá jeho činnost směřuje ke zvládání emocí. To je poměrně obtížné a v důsledku toho jsou dětské pocity nuceny do symbolického „suterénu“, který psychika umístí pod zámek. To znamená, že si je dítě ve většině případů přestane pamatovat: nastupuje dětská amnézie.

A tak člověk dospívá, buduje rodinu, má vlastní děti – ale jeho vlastní pocity jsou stále potlačovány, zapomenuty. Právě s nimi se však musí vypořádat on i jeho partnerka.