5 faktů o tom, jak funguje naše vnímání sebe sama

Psychologické rysy vnímání sebe sama a světa. Role postojů a sebeúcty

Povaha chování člověka, výsledek jeho životní činnosti, úspěch v podnikání závisí na osobních postojích, vnímání člověka sebe sama a světa kolem něj.

Vnímání je subjektivní, lze jej tedy změnit. Změnou potřeb, motivů, postojů, zájmů a aspirací člověka, jeho emočního stavu a zvýšením sebevědomí můžete změnit postoj člověka k sobě samému i k ostatním lidem a pozitivně ovlivnit volbu životní cesty a budování kariéry. To platí zejména při práci se studenty, protože právě v tomto období života dochází k osobnímu, mezilidskému a profesnímu rozvoji.

Abychom pochopili samotný proces vnímání, uvažujme, jak s tímto pojmem zacházela většina psychologů.

Podle mnoha psychologů vše, co člověk vnímá, vnímá jako postavu na pozadí [1]. Postava je něco, co je jasně, zřetelně realizované, co člověk popisuje a podává zprávu o tom, co vidí nebo slyší. Ale zároveň je jakákoli postava nutně vnímána na nějakém pozadí. Pozadí je něco nevýrazného, ​​nestrukturovaného. Své vlastní jméno například uslyšíme i v hlučné společnosti – většinou okamžitě vynikne jako figura na zvukovém pozadí, ale cizímu jménu prostě nevěnujeme pozornost, pokud pro nás nemá žádný význam. To znamená, že postava obvykle vystupuje něčím, co má pro člověka nějaký význam, co souvisí s minulou zkušeností, předpoklady a očekáváním vnímatele, s jeho záměry a touhami.

Vnímání člověka, jehož úkolem je vytvářet si obrazy okolní reality, podléhá určitým zákonitostem [2]. Zvažme tyto zákony pro hlubší pochopení procesu vnímání.

Podstatou jednoho ze zákonů je, že člověk raději vnímá (uvědomuje si) to, co již dříve viděl. Stálost vnímání je z velké části projevem minulé zkušenosti. Víme, že papír je bílý a kolečka kulatá, a proto je tak vidíme. Například matčin obličej, který se mění v závislosti na světelných podmínkách, vzdálenosti a kosmetice, dítě snadno rozpozná od prvních měsíců života.

Dalším zákonem vnímání je vliv očekávání a předpokladů na vnímání. Člověk vnímá svět podle toho, co očekává, že bude vnímat. Mnohem častěji, než si představujeme, vidíme to, co očekáváme, že uvidíme, slyšíme to, co očekáváme, že uslyšíme.

Vnímání vnějšího světa člověkem zahrnuje vliv společenského života, vědomí sebe sama ve společnosti a mezilidské vztahy. Uvědomění si nejen předmětů, ale i jejich vlastností a vazeb, vytváří podmínky pro aktualizaci sociálně-psychologických mechanismů účelové interakce s vnějším světem. Předmětem uvědomění je v tomto případě intelektuální, emocionální činnost směřující k poznání sebe sama, té vnitřní informace, která nám dává odpověď na otázku, proč v určitých situacích jednáme tak a ne jinak [3].

Sebeuvědomění dává člověku příležitost vnímat se zvenčí, vyvozovat závěry o svých vlastních schopnostech. Je důležitým faktorem utváření a sebezdokonalování jedince ve struktuře sociálních vztahů.

Sebevědomí hraje důležitou roli ve vnímání světa a sebe sama v něm. Sebeúcta je jádrem sebeuvědomění. Působí jako nejdůležitější regulátor lidského chování, jeho vztahů se sociálním prostředím, jeho kritičnosti a nároků na sebe i ostatní. Sebeúcta ovlivňuje sociální kontakty a vztahy ve skupině, jejich trvání a efektivitu. V sociální psychologii spolu sebeúcta a hodnocení druhými úzce souvisí. Můžeme říci, že sebeúcta spojuje hodnocení druhých, přijatá jedincem jako jeho vlastní program chování. Díky schopnosti sebeúcty získává člověk schopnost do značné míry samostatně řídit a kontrolovat své jednání a jednání, zapojit se do sebevzdělávání a sebezdokonalování.

Sebevědomí je charakterizováno stupněm přiměřenosti. Sebevědomí, které odpovídá skutečným možnostem člověka, přispívá ke správné volbě taktiky a forem chování ve skupině. Pokud se úroveň tužeb člověka a jeho skutečné schopnosti neshodují (nedostatečné sebevědomí), jedinec se začne neadekvátně hodnotit, což následně vede k nevhodnému chování ve skupině. V důsledku toho člověk zažívá emocionální zhroucení a zvyšuje úzkost.

Sebevědomí hraje v životě člověka důležitou roli. Náš osud často závisí na tom, jak se hodnotíme, jaké vlastnosti nám mohou přinést úspěch, co nám brání dosáhnout toho, co chceme, čemu je třeba věnovat pozornost a neustále sledovat. Není divu, že velký filozof Marcus Aurelius řekl: „Náš život je to, co si o něm myslíme.

Proces vnímání reality je ovlivněn i postojem. Postoj je psychologický stav predispozice subjektu k určité činnosti v určité situaci.

Sociální postoj je pozice jednotlivce, která spočívá v určitém postoji k daným cílům a záměrům a je vyjádřena selektivní mobilizací a připraveností k činnostem zaměřeným na jejich realizaci.

Sociální nastavení (postoj) se utváří na základě předběžných sociálně-psychologických zkušeností a plní regulační funkci týkající se lidského chování: řídí je nebo reguluje.

Je nutné rozlišovat sémantické, cílové a operační nastavení. Sémantické postoje obsahují složku informační (názory člověka na svět a obraz toho, o co člověk usiluje), složku emocionálně-hodnotící (antipatie a sympatie ve vztahu k významným objektům) a složku behaviorální (ochota jednat ve vztahu k předmětu, který má osobní význam). Pomocí sémantických postojů se jedinec zapojuje do systému norem a hodnot daného sociálního prostředí. Nastavení cílů je způsobeno cílem a určuje udržitelný charakter akce. V případě přerušení akce se dostavují cíle v podobě dynamických tendencí k dokončení přerušované akce. Operativní nastavení probíhá v průběhu řešení problému na základě zohlednění podmínek současné situace a pravděpodobnostního předpovídání těchto podmínek na základě minulých zkušeností s chováním v podobných situacích.

Aktivace, stimulace a usměrňování lidského chování se provádí pomocí motivů. Motivy určují potřeby, zájmy, cíle, záměry člověka; působí jako faktory, které ho nutí chovat se určitým způsobem.

Motivace je soubor psychologických důvodů, které vysvětlují lidské chování, jeho směr a činnost [2]. Existuje dispoziční a situační motivace. Dispoziční motivace je dána vnitřními psychickými faktory člověka. Dispozice (motivy, touhy, zájmy) se mohou pod vlivem určité situace aktualizovat. Situační motivace se určuje v závislosti na situaci, ve které se člověk nachází. Bylo zjištěno, že i na stejné otázky člověk odpovídá odlišně podle toho, kde a jak jsou mu tyto otázky položeny.

Slavný psycholog K. Levin ukázal, že každý člověk vnímá a hodnotí stejnou situaci charakteristickým způsobem a tato hodnocení se u různých lidí neshodují. To se vysvětluje subjektivitou lidského vnímání. Navíc tentýž člověk v závislosti na stavu, ve kterém se nachází, může stejnou situaci vnímat odlišně. Momentální, skutečné chování člověka by mělo být považováno za výsledek neustálé interakce jeho dispozice se situací.

Člověk má se svou činností spojené dva různé motivy. To je motiv k dosažení úspěchu a motiv, jak se vyhnout neúspěchu. Převaha jednoho z těchto motivů u člověka ovlivňuje vnímání reality. Lidé motivovaní k úspěchu si ve své činnosti kladou nějaký pozitivní cíl, jehož dosažení lze jednoznačně považovat za úspěch. Jasně prokazují touhu dosáhnout úspěchu ve své činnosti za každou cenu. Tito lidé se vyznačují úplnou mobilizací všech svých zdrojů a zaměřením na dosažení svých cílů.

Lidé, kteří jsou motivováni vyhýbat se neúspěchu, vnímají svět úplně jinak. Projevují pochybnosti o sobě, nevěří v možnost úspěchu a bojí se kritiky. Pro takové lidi není výslovným cílem činnosti dosáhnout úspěchu, ale vyhnout se neúspěchu.

V případě konfliktů motivů a cílů se volba provádí pomocí dobrovolného úsilí, bez kterého se neobejde ani jeden důležitý životní problém. Vůle předpokládá sebeomezení některých dosti silných pudů, jejich vědomé podřízení se jiným, významnějším a důležitějším cílům, schopnost potlačit touhy a impulsy, které v dané situaci přímo vyvstávají. Na nejvyšších úrovních svého projevu vůle předpokládá spoléhání se na duchovní cíle a morální hodnoty, přesvědčení a ideály.

Vůle člověka často nesměřuje ani tak k vítězství a zvládnutí okolností, ale k překonání sebe sama. To je zvláště nutné pro lidi impulzivního typu, nevyrovnané a emocionálně vzrušivé, když musí jednat v rozporu se svými přirozenými nebo charakterovými údaji.

Na osobní úrovni se vůle projevuje takovými vlastnostmi, jako je síla vůle, energie, vytrvalost a vytrvalost. Člověk se silnou vůlí se vyznačuje odhodláním, odvahou, sebeovládáním a sebevědomím.

Poznatky o subjektivitě vnímání musí být aplikovány v procesu učení ke zvýšení jeho efektivity. Tím, že studentům pomáháme rozvíjet adekvátní sebevědomí, dáváme jim důvěru ve vlastní schopnosti a touhu řešit složité problémy. Asimilace znalostí závisí také na postojích a motivaci. S vědomím toho je možné zvýšením motivace zesílit touhu po získávání znalostí a nasměrovat studenty ke zvládnutí látky. Velkou roli hrají také jejich silné vůle, které je třeba rozvíjet.

Změnou postojů žáků k sobě a k lidem, zvýšením jejich sebeúcty je možné zlepšit mezilidské vztahy v žákovském kolektivu, vzbudit zájem o učení, usilovat o rozvoj u žáků kompromis při řešení problémů v konfliktních situacích, sklon k spolupráce, zodpovědnost a citlivost v přístupu k lidem.

1. Nemov R.S. Psychologie: Student pro studenty. vysokoškolské vzdělání institucí.: Ve 3 knihách. – Rezervovat 1 – M., 2000.

3. Orban – Lembrick L.E. Sociální psychologie: Základ. vesnice – K., 2004.