5 univerzálních dovedností, které jóga učí

Jsem konvertita. S hatha jógou jsem začala teprve před rokem. Toto rozhodnutí nebylo smysluplné, ale spíše vynucené. Měsíc před začátkem vyučování jsem podstoupil menší operaci, po které mi lékař na šest měsíců omezil fyzickou aktivitu. Když mě poslal na rehabilitaci, zakázal mi vše, co jsem milovala – aerobik, step, tai-bo, běh a další aktivní oblasti fitness. Zklamaně jsem seděla před doktorem a nechápala, jak jsem mohla žít bez svých obvyklých činností. „No, neměl bych si teď lehnout na sporák?“ – Zvedl jsem oči plné zoufalství k doktorovi. Pokrčil rameny a naznačil, že v mém případě by jóga moc neuškodila. Takto byl určen můj budoucí osud.

Zpočátku jsem jógu brala jako dočasnou kompenzaci mé běžné zátěže. Snil jsem, že si dám na šest měsíců pauzu a vrátím se ke „skutečnému“ sportu. Na svou první lekci jsem přišel ve velmi skeptické náladě. A ze sálu jsem odešel jako jiný člověk. A to není přehánění. Ani jsem si nedokázala představit, že bys mohl být po hodině a půl hodiny „vleže na podložce“ a dýchat do žaludku tak fyzicky vyčerpaný. Měsíc po začátku jsem si najednou uvědomil, že se na další cvičení těším skoro s větší netrpělivostí než předškoláci čekající na Ježíška. Bylo zřejmé, že mám vážné potíže.

Ale nikdy jsem nepovažoval jógu za seriózní alternativu fyzického cvičení. Kdo věděl, že fyzická složka jógy na mě udělá menší dojem než složka duchovní. Ano, začala se mi líbit moje nápadně vyrýsovaná postava. Můj manžel byl také příjemně překvapen. Stejně jako já stále nemohl uvěřit, že takových výsledků lze dosáhnout bez potu a rychlého tepu. Jak jsem se však hlouběji ponořil do studia, začal jsem fyzické zlepšení považovat pouze za příjemný bonus k vnitřním proměnám, které se mnou probíhaly. Pouhý rok praxe mě přivedl na novou úroveň duchovního rozvoje.

Nevylučuji, že zkušení jogíni na mé zkušenosti neuvidí nic neobvyklého. Pravděpodobně všichni jogíni, tak či onak, hmatem a pravidelným cvičením nalézají k sobě tuto cestu, na které jsem nyní já. Ale mám co vzkázat těm váhajícím, kteří jen tápou, zda se vydat cestou jógy.

Zde je pět univerzálních lekcí, které jsem se naučil z jógy.


Dýchat.

Snad první, co jsem od lektora slyšela, bylo, že bez správného dýchání je jóga jen gymnastika. Zpočátku jsem tomuto tvrzení moc nerozuměl. A abych byl upřímný, vůbec jsem tomu nerozuměl. No, dejme tomu, že dýchám, co se tím změní? Pochopení, že dýchání je hlavním nástrojem cvičení, přišlo postupně. Pokud nedýcháte správně, nebudete schopni správně formulovat ásanu. Zadržíte dech, zadržíte dech a tím si uděláte více škody než užitku. Nebo poběžíš naprázdno. Hluboké dýchání uvolňuje a uklidňuje, rychlé dýchání aktivuje. Jóga mě naučila dýchat vědomě. Když takto dýchám, cítím, jak se ve mně pohybuje tok energie, který sám mohu nasměrovat na místo, které potřebuji. N-ano. Kdyby mi někdo něco takového řekl předtím, jen bych zakroutil prstem na spánku.

V jakých životních situacích je vědomé dýchání užitečné? Ano, v každém nesrozumitelném a stresujícím. Když je nemožné řídit se známou radou – v jakékoli nepochopitelné situaci jděte spát nebo pijte čaj. Ale i když můžete problém „spát“ nebo ho zapít čajem, bylo by užitečné ho nejprve prodýchat.
Můj cholerický temperament mě například někdy zklame výbuchy spravedlivého hněvu. Ach, kolik zbytečných slov mohu hodit na „viníka“ svého rozhořčení a pak trpět výčitkami svědomí. Teď, když cítím nával podráždění, raději pár minut jen dýchám. Můžete to udělat zhluboka – čtyři dechové cykly za minutu, nebo ne příliš hluboko – počítejte od 20 do 0 v opačném pořadí. Jedná se o neuvěřitelně účinnou techniku, která dokáže uspořádat vaše myšlenky a podívat se na situaci z jiného úhlu. Ano, ne vždy si vzpomenu na magickou sílu dýchání. Ale poruch je stále méně.

Ve třídě se stala vtipná a poučná příhoda. Když jsme dělali pozici obráceného trojúhelníku, někteří z nás použili dřevěné kostky. Když byla ásana na jedné straně dokončena, bylo nutné zaujmout výchozí pozici a teprve poté umístit cihlu doleva. A já, vždy všude ve spěchu, jsem popadl cihlu, když jsem se zvedl ze svahu. Instruktor si samozřejmě všiml mého pohybu: „Kam tak spěcháš?“ „Zoptimalizujem proces,“ vtipkoval jsem. A v odpovědi jsem slyšel: „Optimalizuješ nebo nevíš, jak to nechat být?“ Bylo jasné, že mluvíme o něčem mnohem důležitějším, než je pohyb dřevěné cihly v prostoru. Tolik lidí doslova žije ve své minulosti. Lpí na dávno minulých situacích, nejsou schopni vidět svou přítomnost a nejsou připraveni plánovat budoucnost.

Jak mohu využít jógovou dovednost nechat jít v každodenním životě? Jako každý normální člověk mám nálady, když se mi v paměti vynoří nepříjemné okolnosti z minulosti. Zdálo by se, že uplynulo sto let od chvíle, kdy jsem někoho z popudu nezaslouženě urazil nebo třeba oklamal. Lidé, které jsem urazil, byli náhodní kolemjdoucí. Nebo ne náhodně, ale také dávno zmizel z horizontu mého života. Pokud nemohu změnit následky této situace, jaký pak má smysl prožívat ji znovu a znovu? Mohu se jen poučit, odpustit si a jít dál. Jinak uvíznu v minulosti jako myš v pasti. Ztratím sílu dostat se ven, místo abych šel po své cestě.

Ovládejte ego.

Na začátku lekcí jógy jsem se neubránil srovnání s ostatními účastníky procesu. Stála hlavou dolů, tajně pozorovala lidi kolem sebe a všímala si, co dělají a co ne. Když mě omrzelo špehovat ostatní, začal jsem si dávat větší pozor. To by bylo to, co jsem potřeboval, kdybych neporovnával své dovednosti s dovednostmi mých kolegů ve skupině. Srovnal jsem a naštval jsem se, když jsem viděl své zpoždění. Byl jsem šťastný, když jsem si uvědomil, že cvičení neprovádím hůř než ostatní ani lépe než ostatní. Pokud jsem se nemohl ohnout v hrudní oblasti, měl jsem hrozné obavy. Ale jak skvěle jsem dokázal udržet rovnováhu! Ne jako někteří lidé. A až časem mi došlo, že nedělám jógu, ale živím svou ješitnost. Když jsem si uvědomil, že tímto způsobem v józe ničeho nedosáhnu, musel jsem své ego zastrašit předstíranou lhostejností ke kolegům s podložkami kolem mě. Pak se tato lhostejnost stala zvykem.

Zkušenosti s egem mají nejpřímější vztah ke skutečnému životu. Každý jsme jiný – tělem, duší, cíli a touhami. Ale z nějakého důvodu se rádi srovnáváme s ostatními. Někdy srovnání není v náš prospěch. Sousedova, jak víte, je tlustší. V tomto případě odmítáme uznat své silné stránky. Někdy vidíme, že jsme jasně lepší než ostatní. A tato nadřazenost nás obírá o rozum. Když jsem blíže poznal jogíny, kteří se mnou ve skupině pracují, uvědomil jsem si, že jsem dlouho praktikoval nesmysly. Všichni jsme měli jinou úroveň fyzické zdatnosti. Bývalé atletky se prolínaly s důchodkyněmi, které se fitness začaly věnovat poprvé v životě. Někdo se zotavoval z nemoci nebo porodu.

Buďte v okamžiku.

Být tady a teď. Je to těžké a někdy nemožné. Tuším, že to pro mě bude vždy výzva. Navzdory tomu, že se snažím vědomě dýchat a soustředit se na svůj současný cíl – provést ásanu technicky – se stejně jako před rokem dokážu přistihnout, jak bloumám někde mimo tělocvičnu. Buď si najednou vzpomenu, že dcera potřebuje pomoct s řemeslem na soutěž, nebo horečně vymýšlím, čím nakrmit rodinu k večeři. Nebo přemýšlím o velké politice, jako bych neměl žádné důležitější starosti. V této době se moje ásana vznáší, stejně jako se vznášejí mé myšlenky. Ale jakmile se soustředíte na aktuální okamžik, tělo se samo seřadí do správných vektorů a je organicky umístěno v prostoru a dýchání se stává jógovým.

Jak a proč tuto dovednost využít v reálném životě? Všimli jste si, že mnoho významných okamžiků v našich životech jako by bylo vymazáno z paměti? Protože když k nim dojde, jsme psychicky jinde. To se mi stává například, když mě chytne práce na jiném textu. Mohu se dcery během půl hodiny třikrát zeptat, jak to jde ve škole. Nebo dát tři kartony mléka do vozíku v supermarketu, i když jsem to neplánoval koupit. Procházíme se jarním parkem a nevšímáme si naběhlých poupat, neslyšíme cvrlikání dubnových ptáčků, listujeme vnitřním dialogem s naším šéfem. O čem vám maminka včera tak nadšeně vyprávěla do telefonu? Tak někdy si nevzpomenu.

Nastavit se na přítomný okamžik ve skutečnosti není tak těžké. K tomu stačí mít na paměti, že tento okamžik se už nikdy nebude opakovat.

Na konci každé lekce přichází můj oblíbený okamžik. Po relaxační šavásaně nás instruktor vyzve, abychom se posadili a zaujali jakoukoli pohodlnou pozici. Sedím se zkříženýma nohama, spojím dlaně v namaste a mírně skloním hlavu. Mentálně začínáme děkovat tomuto dni, vesmíru, sobě a všem, kdo jsou nyní nablízku, za vnitřní harmonii a energii, kterou nás další cvičení naplnilo. Láska a vděčnost vůči nám a světu kolem nás proudí ze rtů instruktora. Tuto lásku lze cítit fyzicky. V tuto chvíli si připadám jako dobitá baterie na cirkusové dodávce klauna Focus-Mokus, ve které kreslené prase Funtik uteklo zlé paní Belodonně.

Vděčnost je jednou z nejlepších dovedností, které můžeme přenést z jógy do reálného života. Jen líní neslyšeli o síle vděčnosti. Asi po šesti měsících cvičení jógy jsem pocítil silné vnitřní nutkání vést si svůj osobní deník vděčnosti. Každý večer, než jdu spát, si na svém telefonu vytvořím poznámku. Děkuji v něm všem, kteří mi „udělali“ den. Manžel – za trpělivost, dcera – za lekci laskavosti, babička – za upřímnost, dědeček – za jahodovou kytici, červenec – za teplo a bouřky. A tak nějak je můj život po těchto nahrávkách jednodušší a lepší. Znovu je pak čtu a uvědomuji si, jakými úžasnými lidmi jsem obklopena. A že můj život je úžasný. A pokud si na to občas stěžuji, znamená to, že jsem zapomněl na univerzální lekce jógy.