Jak si vybrat dobrého psychoterapeuta a nebýt na mizině

Daria Varlamova: Dejte své mozky na jejich místo. Jak si vybrat správného psychoterapeuta

V poslední době je téma duševních poruch v Rusku naštěstí méně tabu – vycházejí knihy a články, na sociálních sítích se objevují podpůrné skupiny. Přesto se mnoho lidí bojí obrátit na odborníky a neví, kde dobrého psychoterapeuta hledat a co od něj očekávat. Zde je návod, který vám pomůže

Jak pochopit, že potřebujete psychoterapeuta

Mnoho lidí nechápe rozdíl mezi psychologem, psychiatrem a psychoterapeutem. Psycholog je odborník, který vystudoval vysokou školu v oboru psychologie. Chápe „strukturu“ zdravé osobnosti a dokáže pomoci při řešení konkrétních problémů (např. krize středního věku nebo vnitrorodinný konflikt). Ale psycholog nemá lékařské vzdělání, nemůže předepisovat léky a nemá dovednosti psychoterapie, takže v případě duševní poruchy nebude schopen poskytnout kvalifikovanou pomoc. V rámci profese existuje specializace „klinický psycholog“ – rozumí symptomům duševních poruch a dokáže říct, kdy je čas vyhledat psychiatrickou pomoc. On sám ale nemůže stanovit diagnózu ani předepsat prášky.

Psychoterapeut podle oficiálních ruských standardů musí mít lékařské vzdělání. Obvykle se jedná o lékaře, kteří pracují jako psychiatři minimálně tři roky a poté projdou rekvalifikací v oboru psychoterapie. Psychoterapeutické techniky jsou navrženy pro práci s hlubšími osobními problémy a zahrnují léčebnou kúru v rozsahu od několika měsíců do několika let. Psychoterapie může pomoci jak vyrovnat se s nízkým sebevědomím a perfekcionismem, tak vyléčit deprese, úzkosti a další poruchy. Psychiatrický výcvik terapeuta navíc umožňuje předepisovat léky. Často má smysl kombinovat „terapii rozhovory“ s pilulkami. Je tu ale nuance: certifikovaní psychologové také často absolvují rekvalifikační kurzy v psychoterapii. Takoví odborníci mohou úspěšně léčit problémy zdravé psychiky, ale pokud máte podezření na nějakou poruchu, je lepší se poradit s psychoterapeutem se zdravotním vzděláním.

Konečně jsou tu psychiatři, kteří pracují jak ve veřejných institucích, tak soukromě. Mohou poradit, stanovit diagnózy a léčit – prášky, bez psychoterapie. Psychiatři méně chápou nuance bohatého vnitřního světa někoho jiného, ​​ale jsou efektivnější při léčbě vážných problémů. Je tedy lepší uchýlit se k jejich službám jako „těžké dělostřelectvo“ – pokud zaznamenáte velmi prudké výkyvy nálad a myšlení, sebevražedné úmysly a sklony k sebepoškozování, bludy a halucinace. U takzvané „malé psychiatrie“ – nemocí, při kterých člověk nevypadá divně a zachovává si poměrně adekvátní postoj k realitě (například deprese, úzkostné poruchy, poruchy osobnosti), je lepší jít k psychoterapeutovi s lékařské vzdělání: bude citlivější k léčbě individuální charakteristiky pacienta.

Jak psychoterapie funguje?

Hlavní otázka, která znepokojuje každého, kdo přemýšlí o psychoterapii, je: „Jak mohu pochopit, že nevyhazuji peníze? Na rozdíl od pilulek, jejichž účinnost lze testovat ve slepých, randomizovaných, placebem kontrolovaných studiích (v těchto případech ani subjekt, ani ten, kdo lék podává, ani ten, kdo sleduje experiment, neví, zda jde o figurínu či nikoli ), s psychoterapií tento trik neprojde. Psychoterapeut si však nemůže pomoct, ale ví, co s pacientem dělá – v tomto případě je nemožné přijít s „figurínou“. Navíc není příliš jasné, podle jakých ukazatelů účinnost sledovat – psychický stav nelze měřit teploměrem. I když nejen pacient sám subjektivně zaznamená rozdíl, ale všichni jeho přátelé vidí zlepšení, je těžké říci, co přesně se změnilo a jak moc. Pozice psychoterapie je proto z pohledu medicíny založené na důkazech dosti nejistá, s výjimkou jedné školy – kognitivně behaviorální terapie (KBT) a jejích odvozených metod. CBT, o kterém si povíme podrobněji, je navržena pro specifické „cíle“ (dovednost nebo stav – například boj s neopodstatněnou úzkostí) a omezená období léčby.

Jiné druhy psychoterapie ale podle pacientů mohou přinést velkou úlevu. Samozřejmě je to do jisté míry loterie – hodně záleží na tzv. „psychoterapeutické alianci“, tedy na tom, jak moc jste vy a lékař na stejné vlně a dokážete efektivně spolupracovat. Kromě kvalifikace terapeuta zde hrají roli i individuální vlastnosti a požadavek pacienta (který je mimochodem lepší pokusit se předem co nejjasněji formulovat). Pokud takříkajíc „chcete být ovládáni“, to znamená, že potřebujete především empatii a přijetí, nemusí se vám sezení s logickým terapeutem líbit, pokud jste naopak velmi racionální, rozbor snů může ve vás vyvolat určitou skepsi, dialogy s nepřítomnými příbuznými a další kreativní přístupy (to však neznamená, že byste neměli zkusit něco atypického, ale je důležité, aby vám to bylo dostatečně pohodlné). Důležité jsou i čistě lidské sympatie: abyste se u lékaře cítili příjemně a bezpečně, aby se vám líbily jeho způsoby, hlas a smysl pro humor. I když stojí za to připomenout, že s terapeutem máte obchodní vztah (pro vaše vlastní dobro) a cokoli, co jde nad rámec tohoto, porušuje profesionální etiku.

Obecně psychoterapie neposkytuje zaručený efekt, ale je velká šance na zlepšení vašeho stavu, pokud od samého začátku zaujmete proaktivní pozici – rozhodněte se, co přesně chcete, jak budete osobně hodnotit pokrok, která škola psychoterapie je blíž k vám, ať už chcete mluvení kombinovat s prášky nebo ne. Pokud po několika sezeních máte pocit, že terapeut pro vás není vhodný, vyhledejte si jiného.

kognitivně-behaviorální – nejkratší typ terapie, obvykle kurz trvá 4–6 měsíců. A zatím nejúčinnější z pohledu medicíny založené na důkazech – díky tomu, že KBT má nejjasnější kritéria úspěchu. A to vše proto, že psychoterapeut se zde nezaměřuje na detailní analýzu pacientových pocitů, traumat a zážitků (hloubku vhledu nelze měřit), ale na to, aby ho naučil uvědomění a zefektivnil jeho současné chování. Do popředí se dostává práce s negativními automatickými myšlenkami, které narušují objektivní hodnocení reality: strachy, sebekritika, perfekcionismus atd. Jeden z průkopníků kognitivní psychoterapie, americký psychiatr Aaron Beck tvrdil: „Myšlenky člověka určují jeho emoce, emoce určují odpovídající chování a chování zase utváří naše místo ve světě kolem nás. Nejde o to, že svět je špatný, ale o to, jak často ho tak vidíme.“ K překonání takových myšlenek se používají různé nástroje: přehodnocení (hledání alternativních příčin problému), decentrace myšlení (boj s pocitem, že jste středem pozornosti všech, dobré pro sociální úzkost), vědomé sebepozorování, praktický výcvik nových, užitečnějších způsobů chování, pozitivní představivosti (nahradit znepokojivé scénáře příjemnějšími).

Dialektická behaviorální terapie byl vytvořen kolem roku 1987 americkou psycholožkou Marsha Linehan a je doporučován především lidem s poruchami nálady a problémy s chováním (sebepoškozování, sebevražedné sklony, závislost na alkoholu a drogách, poruchy příjmu potravy). Je to typ kognitivně behaviorální terapie, která kombinuje klasické školní metody s koncepty odolnosti, přijetí a všímavosti čerpanými z buddhistických meditačních praktik. Terapeut působí spíše jako spojenec než jako poradce, a to jak demonstrováním akceptace emocí pacienta, tak i lepšími alternativami chování. Individuální terapie se obvykle kombinuje se skupinovými sezeními.

Psychoanalýza – Tato škola je založena na Freudových teoriích. Zde je hlavním cílem pomoci člověku prozkoumat jeho nevědomí a dosáhnout integrity řešením vnitřních konfliktů. Pomocí techniky volné asociace (pacient říká všechny myšlenky, které ho napadnou, aniž by přemýšlel o jejich logice, hodnotě nebo vhodnosti), se psychoanalytici snaží obejít psychologické obranné mechanismy, které potlačují myšlenky a pocity, které člověk považuje za odsouzeníhodné. Terapeut hledá asociace a myšlenkové linie, které u pacienta vyvolávají velký vnitřní odpor, a pomáhá je interpretovat. Jako každá hloubková studie i psychoanalýza vyžaduje čas – terapie může trvat mnoho let a důraz je kladen spíše na proces než na výsledek. To je hlavní stížnost příznivců kognitivně-behavioristického hnutí směrem k psychoanalýze.

Gestalt terapie se zaměřuje na otázku: „Co se s člověkem právě děje a jak to mohu změnit?“ Samotné slovo „gestalt“ v překladu z němčiny znamená „struktura“, „obraz“, „forma“ a z hlediska psychoterapie jde o jakýsi holistický obraz reality zahrnující jak pacientovu osobnost, tak prostředí. (vzájemně se ovlivňují na příteli). V kontaktu s okolím člověk uspokojuje své potřeby, ty předměty, které jsou s těmito potřebami spojeny, se proměňují v „figuru“, která vystupuje z pozadí. Když je potřeba uspokojena, tyto předměty se vrátí zpět do „pozadí“ a pozornost se přesune na něco jiného. Nedokončené procesy spojené s nenaplněnými potřebami vytvářejí deformace v psychice. Gestalt terapeut pomáhá klientovi najít rovnováhu mezi impulsy, emocemi a racionalitou, přičemž si uvědomuje své pocity „tady a teď“. Průměrná doba trvání tohoto typu terapie je až dva roky.

existenciální terapie, jak název napovídá, staví do popředí význam existence pacienta. Jejím cílem je rozvíjet u pacienta schopnost být k sobě upřímný a odpovědně přistupovat k jakékoli volbě v jeho životě. Je to dobrá volba pro ty, kteří se ani v dospělosti nedokážou smířit s tím, že život je drsný a nespravedlivý, nebo se velmi bojí opustit svou komfortní zónu – v takových situacích může existenciální terapie dát silný impuls rozvoji.